Oldřich Váca

„Během vykonávání mandátu v České národní radě jsem vždy v pondělí ráno odjel do Prahy a měl s sebou dva kufry. V jednom byly tiskopisy z parlamentu, v tom druhém čisté slipy a košile. Tenkrát jsme každou noc spali jinde. Místo mi vždy sdělili na konci jednání a já si vzal ty své kufry a odjel metrem nebo tramvají do nějakého hotelu, kde bylo zamluvené ubytování. Jednou jsem seděl na manželské posteli a do místnosti vstoupil druhý poslanec. Podíval jsem se na něj a zjistil, že to je Jirka Machalík, předseda ÚV KSČM. Nakonec jsme spolu na manželské posteli spali snad třikrát a zjistili to vždy až ve chvíli nočního setkání. V duchu jsem se sám sebe ptal, co mám dělat. Mám ho zabít? To je přece nesmysl. Jednou je zvolen a nezbývá nic jiného než to respektovat.“

„V Německu jsem byl s maminkou naposledy, když mi bylo asi patnáct let. Na cestu jsem dostával kapesné dvacet marek. Bylo to v době, kdy buřt na nádraží stal něco kolem pěti marek. Naši příbuzní na tom nebyli zas tak špatně, aby se o nás nepostarali. Byl jsem to však spíše já, kdo špatně snášel, že mu někdo něco dává. Odmítal jsem být žebrák. Nakonec to tedy dopadlo tak, že jsem tam dlouhé roky nejezdil a přerušil s nimi veškeré kontakty. Po smrti maminky už to nebyli ani mí přímí příbuzní, takže by se mi tam dostávalo o poznání složitěji. Navštívil jsem je tedy až po revoluci v roce 1990.“

„Otec vždy říkal, že se těžko dostanu na střední školu, a budu se tedy muset nejspíš vyučit i přesto, že jsem měl vyznamenání. Uvažovali jsme také nad přihláškou na školu vojenskou, kterou by se ten problém dal jaksi obejít. Jednoho dne k nám domů tedy přijel plukovník Procházka ze Žerovic, který byl kdysi tátovým spolužákem. Dlouhou dobu s ním rodiče diskutovali za zavřenými dveřmi a pak si mě zavolali na kus řeči. Maminka plakala a odcházela z místnosti, zatímco mě tatínek s plukovníkem seznamovali s návrhem přijetí. Ten obsahoval podmínku, v rámci které jsme se museli všichni vzdát kontaktů se zbytkem rodiny v západním Německu. Řekl jsem, že ti lidé jsou stejní příbuzní jako ti, kteří žijí u nás, a že mi nic neudělali. Nabídku jsem tímto odmítnul a ukončil anabázi s vojenským školstvím. Celá ta příhoda mi nicméně nasadila do hlavy malého broučka a o pár let později jsem tu modrou knížku po pěti nebo šesti odvodech skutečně dostal. Ale nebylo to jednoduché.“