Robert Utikal

„Vždycky se náš podplukovník, náš velitel roty... tak když jsem měl hlídku, jako u stolku, jako dozorčí, tak jsem musel vždycky to: Soudruhu podplukovníku, za mé služby se nic zvláštního nestalo. Zajímavé potom bylo... a když jsme to popletli, to jsme museli všechno přesně říct, přesně napochodovat, a jakmile jsme udělali chybičku, ten nás seřval na doby, to byl jako docela kruťas, ten velitel, a zajímavý bylo, když potom bylo po listopadu, v prosinci, v lednu, to už jsme museli říkat pane, ne soudruhu, a jak jsme měli zažitý soudruhu, tak samozřejmě že nám zase vynadal, že jsme mu řekli soudruhu, a ne pane podplukovníku...“

„Matka, jako slušně vychovaná, když je viděla, tak je pozdravila. A ti dozorci se na ni osočili, že co je zdraví, že to nejsou lidi... který má zdravit, že to je odpad lidstva, zakázali jí je zdravit a musela chodit na druhý straně, aby je nepotkávala. Takže takový asi tam viděla podmínky. Co ještě si pamatuju z vyprávění, co mi vyprávěl její otec, který tam pracoval přímo v těch dolech a viděl ty podmínky v těch lágrech, tak třeba v zimě, když byly dvacetistupňové mrazy a někdo chtěl utéct, tak museli stát ve studené vodě, v zimě je tam nechali stát bosé třeba hodinu... tak tyhle nelidské podmínky viděla máma na vlastní oči, takže moc dobře viděla, co se tam dělo...“