Marcela Ulrichová

* 1939

  • "Vim, že, vim, že vlastně i tady najednou byla pomalovaná, pomalovaný prkna nahoře na hřišti. Prostě objevily se letáky, který byly různě připíchávaný, takový docela rýmovaný a dobrý. A vlastně, nebo obracely se cedule, že oni tady odsud jeli a chtěli vědět kde, tak tady lidi obrátili ty směrovky na Prahu a oni se vlastně dostali ty Rusáci tenkrát do Všeším a tam to končilo, tam nebylo nic, že jo. Takže oni z toho byli teda zmatený. Ale byli, no oni vůbec byli, oni vlastně potom, když už jezdila do tý Prahy a mluvili jsme s nima, s těma vojákama, tak oni vůbec, oni, myslim, že byli sami překvapený. Že oni vlastně tady viděli lidi dobře oblečený, zásobování dobrý, lidi prostě jim, lidi jim teda nenadávali, lidi říkali: „Co tu děláte, běžte pryč, vy tu nemáte co dělat.“ No oni vlastně, oni vlastně pořád jen opakovali: „U vás je revoluce, u vás je revoluce, my musíme zasáhnout.“ „Jako proti komu chcete zasahovat?“ Takže vlastně a byli to samý mladý kluci, samý mladý kluci to byli."

  • "Strýc a teta ještě žili a říkali, že do domu, který nyní měli a původně patřil německé rodině, přijela ta německá rodina a byla moc ráda, jak je tam vše předělané. Vůbec necítili žádnou zášť. Většina Němců, kteří tam byli, neodešla do východního Německa, ale do západního, a tam se jim dařilo dobře. Strýc říkal, že byli přímo nadšeni tím, jak ten dům udržují a jak je opravený. Je pravda, že ty domy a vily, které po Němcích zbyly, byly nádherné. Do těch domů po Němcích se nikdy nestěhovali starousedlíci. Byly obsazeny lidmi, kteří přišli do pohraničí a byli to většinou… no, říkalo se jim zlatokopové. Můj táta třeba tvrdil, že by nikdy nemohl žít v domě někoho, koho znal."

  • "Po roce 1968, během prověrek, mě vyloučili z KSČ, protože jsem si pustila pusu na špacír. Na Václavském náměstí jsme měli přehled o všem, co se tam dělo, protože jsme to měli přímo pod okny. Viděli jsme, jak lidi byli napadáni a jak se vše vyvíjelo. Křičeli jsme na ně z oken a dodnes se divím, že tam za námi nikdo nevtrhl. Vždy, když se něco dělo, vyběhli jsme z podniku na Václavák. Ten člověk, který mě prověřoval, mi vytýkal mé tehdejší chování. Rozzlobilo mě, když jsem mu řekla, že tam také byl. Viděla jsem ho tam a teď se tvářil, jako by tam nebyl. Nestyděla jsem se za to, co jsem si (o okupaci) myslela a co jsem dělala. Takže mě tedy vyhodili...a letěla jsem jak vlaštovka.“

  • "Ty horníci opravdu nevěděli, jestli se dnes z tý práce vrátí. Takže tam bylo v tom Oseku, co já si pamatuju, snad asi pět hospod. A to prostě, když se bralo, to jsme s mojí mámou nemohly pochopit, že ta byla tady odtud, takže my jsme tomu říkaly leteckej den. Prostě to byly plný, plný, plný hospody u každý hospody byl takovej ten, hrály se ty kuželky, takže ty kuželky se hrály. Prostě oni ten den jako užívali. A vim, že i mnohdy ty některý ženský na ně teda čekaly, aby jim nějaký ty peníze sebraly, aby prostě měly potom pro děti na to živobytí."

  • "Ti Rusové mají jinou povahu než my. Vždycky byli jiní. Ještě když jsem pracovala v Strojexportu, bylo s nimi těžké pořízení. Smlouvy uzavírané s nimi byly problematické. Sice jsem z účtárny neviděla na všechny detaily, ale od obchodníků, kteří s nimi jednali, vím, že jednání s nimi nebylo vůbec jednoduché. Z jejich strany to bylo spíše diktatura. Jednali s námi z pozice síly, chtěli mít převahu a my jsme měli poslouchat. Oni jsou prostě jiní. Vždy u nich převládalo takové to velikášství. Vše u nich bylo velké, bolšoje.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Strančice, 04.12.2018

    (audio)
    délka: 01:08:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Strančice, 28.09.2023

    (audio)
    délka: 02:11:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Se Sověty bylo těžké pořízení. Vždy museli ukázat, že mají navrch

Marcela Ulrichová, cca 1959
Marcela Ulrichová, cca 1959
zdroj: pametnice

Marcela Ulrichová, roz. Máková, se narodila 14. září 1939 v Praze do rodiny Marie, roz. Horníkové, a Julia Máka. Za války bydleli ve Všechromech ve středních Čechách u rodičů matky. Po válce se rodina přestěhovala do Oseka v severních Čechách, odkud pocházel otec, původním povoláním kameník, poté zaměstnanec drah. Marcela vzpomíná na válku prožitou ve Všechromech a líčí také atmosféru a život v poválečném Oseku, který byl za války zabrán nacistickým Německem. Chodila do školy s dětmi ze smíšených rodin, německé rodiny byly vystěhovány. Rodiče se v poválečných letech rozvedli a matka se znovu provdala za rodáka z Oseka, horníka Rudolfa Adelta. V roce 1948 z tohoto manželství vzešel Marcelin bratr. V letech 1954 – 1958 vystudovala střední ekonomickou školu v Teplicích. V Oseku žít nechtěla a stále se vracela do rodného kraje, kam se v roce 1959 provdala za Jaroslava Ulricha. Přestěhovala se za ním do Strančic, kde si postavili dům. V letech 1960 – 1996 pracovala jako účetní ve Strojexportu se sídlem na Václavském náměstí v Praze. Zde se v letech 1968 – 1969 zúčastňovala protiokupačních demonstrací, za což byla v roce 1971 vyloučena ze strany, stejně jako její manžel. Vyloučení ze strany jim znemožňovalo vycestovat do zahraničí a jejich dcera měla ohrožené další vzdělávání. V letech 1998 – 2010 působil Marcelin manžel Jaroslav Ulrich jako starosta Strančic.