Zdenka Uhříková

* 1933

  • „A protože k nám bylo viděť ze stanice, jak byli na stanici, četnická stanica, tak tam byli takej Němci a k nám na dvůr bylo viděť. Tak my jsme museli všecko, všecko sa muselo tajně, aby na ten dvor nebylo vidět, kdo k nám chodí nebo kdo ide od nás. Tak ta sestra vždycky vzala krávu a že ju iďa pást a nesla mu to do toho bunkru. Jídlo anebo potom, já jsem nevěděla, proč to dělá, u nás se prvej mlátilo, když nebyla elektrika, tak sa mlátilo cepama. A ta sláma byla taká rovná, tak ona vím, že vzala nůžky a stříhala z takovej ovesnej slámy takové pásky. A já jsem si pravila, na co to střihá. A ona to nosila mu a on takú peknú kazetku udělal z tej slámy, co donesla z dom. Přišla od něho, tak donésla tu kazetku, takú peknú dělanú.“

  • „No potom jsme šli dom a šli jsme sa podívat, já nevím, co to byl za nápad od tej tetičky Gajdošovej… Šli jsme tam k druhých potúčkoch byla zastřelení z teho Prlova, ta cérka z toho Prlova. Tam bylo, jich Němci védli, my jsme ještě ve dne to viděli, jak oni ti z teho, já nevím, tož ta cérka byla z Prlova, ti chlapi, já nevím, odkad byli, nemožu si na to spomnět. Tak jich vedli a museli si vykopať hrob a tam jich zastřelili. A my jsme věděly jsme, kde to je, tak jak jsme šly z té dědiny, tak jsme se tam šly podívat, tak jsme jich našli, viděli jsme, jak tam byli zastřelení, a vím, že ten jeden chlap měl, oni jich jenom přiházali tak hlínů.“

  • „Taková malá chalúpka. Voda tam nebyla, elektrika tam nebyla. Na vodu, jak sa bývalo prv, sa chodilo do studně do takovej studánky a nosalo sa to v takových putýnkách nebo v kýbloch. A sa to pověsilo, to bylo takové, jak bych to řekla, sa tem pravilo vážky, keré sa daly tady za krk a na konci to mělo, bylo to dřevěné takové bidélko, na kterém byl řetázek a na konci byla takový háček. A tým sa to ponořilo do studně a nabrala sa ta voda, potom sa to na ty vážky pověsilo a zavěsilo sa to za krk a tak sa ta voda nésla do chalupy. A to bylo kus třebas osmdesát metrů nebo aj viecej. A bylo to na pasekách a kolik razu, když jsme šli, nesli tu vodu, to jsme i děcka musely, usklhla noha, jsme sa zvalily, puténky se vyvalily, voda vytékla a my jsme museli jít zpátky nabrat vody znova.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hošťálková, 28.04.2023

    (audio)
    délka: 01:28:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kvetla střemcha a její bílé květy jsme házeli na projíždějící vojáky, kteří nás osvobodili

Zdenka Uhříková, Hošťálková 2023
Zdenka Uhříková, Hošťálková 2023
zdroj: Post Bellum

Zdenka Uhříková se narodila 2. července 1933 v Hošťálkové na Valašsku v pasekářské osadě, kde se dodnes říká Pod Vrchem. Rodiče Josef Uhřík a Jana, roz. Češková, za druhé světové války podporovali partyzánské hnutí – otec se stal spojkou předávající zprávy i munici a v bunkru v lese nad chalupou se starali o raněného uprchlého sovětského zajatce. Rodina patřila k tamější komunitě evangelíků. Hospodařili asi na šesti hektarech, ale v době kolektivizace odmítli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a zůstali soukromými zemědělci až do roku 1969. Zdenka Uhříková absolvovala měšťanskou školu a hospodářskou školu ve Vsetíně. Celý život pracovala v Hošťálkové v národním podniku Sandrik, kde se vyráběly nože a příbory. V době natáčení roku 2023 žila v Hošťálkové.