Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Uhde (* 1936  )

Snažil jsem se vše konfrontovat se svým svědomím

  • narozen 28. července 1936 v Brně
  • obecná škola, život v Protektorátu Čechy a Morava
  • pronásledování matky pro její židovský původ, úmrtí prarodičů v koncentračním táboře
  • 50. léta – vnitřní souhlas s komunistickým režimem
  • rok 1956 – zásadní zlom v myšlení a dalším směřování v souvislosti s projevem N. S. Chruščova a událostmi v Maďarsku
  • 60. léta – redakce časopisu Host do domu, publikování, divadelní autor
  • 1968 – nesouhlas se sovětskou okupací
  • 70. léta – označení nepřátelská osoba, zastavení činnosti Hosta do domu, zakázaný autor
  • do roku 1989 pronásledování komunistickým režimem
  • 1990–1998 – působení v politice
  • do roku 2014 v Radě České televize
  • dodnes aktivní autor

Cítil jsem umělost, předstíranost a strach

„Potřeboval jsem to... Pro vlastní touhu vyznat se sám v sobě,“ začíná své vyprávění v souvislosti s autobiografickou knihou svých vzpomínek Milan Uhde. Spisovatel, dramatik, scenárista a také bývalý politik. V knize Rozpomínky1 sebeironizujícím způsobem popisuje svůj životní příběh. Právě tento přístup k sobě mu podle něj pomohl pochopit svou vnitřní integritu. „Já jsem loajalitu cítil jako jednu ze svých celoživotních tužeb. K někomu nebo k něčemu patřit. Stavět se proti nebo rebelovat, to mně doteď není vlastní. Když jsme u té knihy, tak dalším mým celoživotním pocitem byl pocit strachu. I když ho ve mně nikdo nebudil, rodiče se snažili vytvořit představu našeho idylického života, tak já to vše vycítil. Cítil jsem umělost, předstíranost a strach.“ Milan Uhde vyrůstal v Brně společně s dalšími třemi sourozenci. Jeho rodiče byli právníci. Na život v Protektorátu Čechy a Morava vzpomíná jako na dobu, kdy nesměl opouštět „hranice“ rodinného domu. „Plot naší zahrady, který jsem v dětství nesměl přelézt, jsem symbolicky přelezl až v roce 1976, kdy jsem podepsal Chartu 77... Zpětně se ale nedivím, že mě nikam nepouštěli. Byl jsem hrozně důvěřivý, nacistické propagandě jsem zcela propadal.“ Ve svém vyprávění o dětství vzpomíná zejména na svou naivitu a také na rozpory, které postupně vnímal.

Za protektorátu mě jako kluka spolu s maminkou vyhodili z řeznictví

Aby se vyhnula koncentračnímu táboru a chránila rodinu, domluvila se pamětníkova maminka se svými rodiči, že s nimi povede paternitní spor. Podařilo se jí prokázat, že není dcerou svých rodičů a že nemá židovský původ. Ale ani tak neunikla rasovému pronásledování. Už v roce 1938 byla vyloučena z advokátní komory. „Maminka získala rozhodnutí soudu. (...) Nenosila tak například židovskou hvězdu. (...) Jednou jsem s ní šel do řeznictví a prodavačka se na ni osopila, co tu dělá. Jestli neví, kdy má chodit a že je všechny ohrožuje, že nemá rozum a je nezodpovědná. Maminka se mnou odešla a vysvětlila mně, že se snažila předběhnout ve frontě a že ji vyhodili právem. Nebyla to ale pravda... Tehdy jsem jí to ovšem uvěřil. (...) Stejně jako to, že dědeček s babičkou odešli na Slovensko.“ V Protektorátu Čechy a Morava muselo židovské obyvatelstvo dodržovat kromě jiných pravidel i to, že chodilo nakupovat jen v určitý den a hodinu. Rodiče pamětníkovy maminky zahynuli v koncentračním táboře. Vyznat se ve svém židovském původu se pamětníkovi podařilo až v dospělosti. Citlivost na antisemitismus ve společnosti mu zůstala dodnes. 

Musel jsem pořád opakovat nacistický pozdrav

Milan Uhde získal vzdělání postupně v obecné škole, na gymnáziu a dnešní Masarykově univerzitě v Brně.2 „Měl jsem skvělou paměť. Stačilo mně přečíst si řádek a pamatoval jsem si ho. Jedničky jsem měl zadarmo. Už tím jsem byl v kolektivu velmi neoblíbený. Horší ale bylo, že jsem vždycky solidarizoval s paní učitelkou, a ne se svými spolužáky, kteří přece lajdačili, nepřinesli úlohu. (...) Stejně horlivě jsem věřil v tehdejší systém. Až později jsem například pochopil, že mě učitel šikanoval, když po mně neustále chtěl, abych opakoval nacistický pozdrav. Vyčítal mně, že zvedám ruku příliš pomalu. A já se tehdy opravdu snažil.“ To, že žije v protektorátu, pochopil pamětník velmi brzy. Při jízdě rodinnou tatrovkou došlo k srážce s německou sajdkárou. „Viděl jsem, jak se mí rodiče vyděsili. Ten strach byl fyzicky viditelný. Můj suverénní tatínek se bojí... To pro mě bylo tehdy nepřípustné. Nehodu zavinili němečtí vojáci. Tatínek se přece neměl čeho bát...“ Milan Uhde vzpomíná také na bombardování Brna ke konci druhé světové války. Jeho otec pracoval poblíž brněnského hlavního nádraží v Josefské ulici. „Šel jsem tatínkovi naproti, nejezdily tramvaje. (...) Byla to veliká hrůza. Měl jsem strach, že tatínka už neuvidím, ale dopadlo to dobře.“ Až do roku 1941 se rodiče snažili jemu i jeho sourozencům vytvářet idylickou představu o soudobém životě. Pořádali sešlosti a rodinné slavnosti. Později se vše vytratilo. Zůstaly skromné oslavy Vánoc. „Pro rodiče už bylo asi těžší a těžší pořádat nějaká společenská setkání. Dolehlo na ně i to, že maminka je Židovka. Mnozí z pravidelných hostů z opatrnosti už raději nepřišli.“ V souvislosti s židovským původem musela rodina pamětníka v roce 1942 podstoupit také domovní prohlídku ohledně židovského majetku. 

Německý důstojník nás před Rusy varoval

Konec války prožila rodina u známého mimo Brno v obci Hvozdec. Pamětníkovi rodiče tu se svými dětmi zůstali až do příchodu Rudé armády. „Vzpomínám na německého důstojníka, jak nám lámanou češtinou říkal: ‚Vy si užijete, vy se radujete, že přijdou Rusové, ale nemyslete, že jsou to osvoboditelé, vy si na mě vzpomenete.‘ A poznali jsme to záhy. To byl drastický vpád. Všechny ženy, včetně manželky hospodáře, byly znásilněny. Rusové si chodili ty ženy vyzvedávat přímo od jejich manželů. Moji maminku zachránilo to, že na klíně chovala čtyřtýdenní dítě. To respektovali.“ Rodina se po tomto zážitku rozhodla vrátit do Brna. I cestou se setkávala se zprávami o znásilňování ruskými vojáky.

Když se vraždí lidé a obsazují státy, nevede to k socialismu, ale k diktatuře

I po roce 1948 pamětník dlouho věřil komunistickému systému. A to přesto, že se dozvídal o hrůzných činech totalitního režimu. „Já byl vždy legalista, vyznavač soudobé vlády. (...) U tety v Bratislavě jsem mluvil o tom, jak vše v Československu vzkvétá. Nevěřil jsem, že by mohlo být něco špatně, ani když mě zavedla do židovských rodin, jejichž synové byli tzv. Španěláci3 a komunisté je po roce 1948 zavřeli. Zase jsem si to nějak omluvil. (...) Probral mě až text Chruščovova projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956.“ N. S. Chruščov, v letech 1953 až 1964 první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, pronesl projev Kult osobnosti a jeho důsledky na uzavřeném jednání. Mluvil o zhoubné vůli jednoho člověka a odsoudil diktátorské praktiky J. V. Stalina.4

V roce 1953 Milan Uhde maturoval a o pět let později promoval na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity (tehdy nesla název Univerzita J. E. Purkyně). Mezi jeho vyučující patřili Jaroslav Šabata (do roku 1969 funkcionář KSČ, v době normalizace disident a mluvčí Charty 77 a po roce 1989 politik) a také literární kritik Oleg Sus, který musel z fakulty v roce 1971 z politických důvodů odejít. S Milanem Uhdem spolu působili i v redakci literárního měsíčníku Host do domu. „Ještě v roce 1956 jsem měl se Šabatou osobní schůzku. Spolužáci mě upozorňovali, že mně nabídne vstup do strany. Jeho první otázka se týkala toho, jak se dívám na politickou situaci. Tehdy už jsem ostře odsoudil zásah Sovětského svazu v Maďarsku. Řekl jsem, že to je zvěrstvo, co se děje, a že doufám, že on hodlá vystoupit ze strany. Tehdy odvětil, že ne, že se přece to hnutí obrací na správnou stranu, ke svobodě. Řekl jsem, že to nebude žádná svoboda, že jsem četl Jeana-Paula Sartra a ten říká, že cíl je souhrn prostředků, které jsme vynaložili k jeho dosažení. Když se zaseje obilí, něco vzroste. Když se vraždí lidé a přepadají státy, tak se rozhodně nedostaneme k socialismu, ale k tvrdé diktatuře.“ Rok 1956 tedy vnímá pamětník jako zlomový pro své další smýšlení a následné směřování. „Začal jsem přemýšlet, jak se má chovat člověk, který pochopil, že žije v gangsterce. Rozhodně nevstoupit do KSČ, ale stačí to?“

Stále tam byli zaživa pohřbení

Ještě před vojnou začal Milan Uhde působit v brněnské redakci měsíčníku Host do domu. Od roku 1960 už pracoval jako řádný redaktor tohoto časopisu. „Od roku 1963 vedl redakci básník Jan Skácel. Osobně jsme si tolik nerozuměli, ale časopis řídil znamenitě.“ Přestože se šedesátá léta obecně považují za léta uvolnění a nádechu v oblasti společenské, kulturní i politické, pamětník je odmítá nazývat „zlatá šedesátá“. „Hrálo se na dvě strany. (...) Celkově to byla přetvářka. Tvářili jsme se, že je to reforma, že jsme pro socialismus, a to i ti, kteří pro nebyli. V roce 1967 se konal sjezd Svazu spisovatelů, kde jsem byl členem, ale nikdo nenavrhl přijmout ty zavrhované a propuštěné spisovatele. (...) Prostě ta šedesátá léta měla svou mez. Beru to tak, že jsem publikoval svou protikomunistickou hru Král Vávra a zároveň u toho spásal náhrobní trávu. (...) Stále tam byli zaživa pohřbení.“

Věděl jsem, že jsme okupovaní, a deprimovalo mě to

Události srpna 1968 byly pro Milana Uhdeho potvrzením, že šedesátá léta definitivně končí. „Neměl jsem rád Dubčeka. Vždy jsem si o něm myslel, že je to člověk s hluboce komunistickým ledvím. Podle mého neměl na to, být hlavou demokratizačního procesu. (...) Podpisem moskevských dokumentů se má nedůvěra v něj upevnila. Já nejsem jeho soudce, ale nevěřil jsem mu.“ Jedenadvacátý srpen 1968 prožil pamětník doma v rodinném domě v dnešní brněnské Masarykově čtvrti. „Přišli za mnou z rozhlasu. Mluvil jsem proti okupantům, že si nemáme dělat žádné iluze, že je to moc, která povraždila nejlepší lidi sovětské politiky a kultury. (...) Pravděpodobně to odvysílali, protože mně pak volali lidé, ať raději nespím doma, že si pro mě určitě přijdou.“ Další dny strávil Milan Uhde v brněnské redakci Hosta do domu v Besedním domě. „Asi třetí den přišli studenti, že jsou v České ulici rudoarmějci a že se ptají, kde je sídlo Hosta do domu. Šli jsme tedy zase domů. Do centra jsem pak moc nechodil. Věděl jsem, že jsme okupovaní, a deprimovalo mě to.“ Proti prvnímu výročí okupace se v roce 1969 v republice protestovalo. Brno spolu s Prahou a Libercem patřilo mezi místa největšího odporu. „Vím od očitých svědků, že se střílelo. V Brně zabili Danu Muzikářovou a ještě jednoho. (...) Já pak zažil vodní děla v brněnské Běhounské ulici. Zepředu i zezadu jsme byli zataraseni, z obou stran vodní děla... Nejstrašnější ale byli psi. Měl jsem zpočátku dojem, že nás nechají těmi psy roztrhat.“ Činnost Hosta do domu byla v roce 1970 zastavena. Všichni redaktoři včetně pamětníka dostali výpověď. Milan Uhde se ocitl mezi zakázanými autory, byl označen za nepřátelskou osobu a zůstal v domácnosti jako spisovatel z povolání či na volné noze. Tajná policie ho od sedmdesátých let sledovala a opakovaně vyslýchala. „Třicátého října 1972 jsem otevřel Rudé právo. Byl tam otištěný text z proslovu předsedy Svazu spisovatelů Jana Kozáka5 na zasedání. Otevřeně řekl, že v kultuře je už téměř vše v pořádku. Ti, co mají publikovat, publikují, ti, co ne, nepublikují. Jsou už jen výjimky, jako například Oleg Sus nebo Milan Uhde, kteří si klidně, ač jsou politicky zdiskreditovaní, publikují, a státní orgány jim za to ještě dávají honoráře. Do dvou dnů se to okamžitě změnilo. Přišlo mi písemné zrušení všech smluv. Začali za mnou chodit mí takzvaní brněnští přátelé a říkali mně: ‚Víš, Milane, ty styky teď načas přerušíme, počkáme, až to pomine, ale v klidu, nic se nemění...‘“   

Byl to genocidní systém

Po zákazu Milan Uhde příležitostně překládal vědecké texty, i to mu ale režim záhy znemožnil. Dočasně také psal hry pod pseudonymy. Posléze publikoval v samizdatu. Díky spisovateli Pavlu Kohoutovi začal své hry posílat přímo do zahraničí. „Dokonce jsem tehdy díky Pavlovi zjistil, že mám v západním Berlíně ještě asi 2500 marek za starší hru, kterou tam hráli. Dilia (pozn.: agentura autorských práv) to nechtěla zprostředkovat, prohlásili, že mě neznají. Ale nakonec jsem tedy ty peníze dostal, což pro nás tehdy bylo živobytí na celý rok. Uvědomil jsem si, že to ze strany režimu byl genocidní záměr. Chtěli mě nechat vyhladovět. Od roku 1972 jsem byl oficiálně považován za nepřátelskou osobu a podpis Charty 77 na tom už výrazně nic moc nezměnil.“ Jedno z posledních setkání pamětníka s StB se odehrálo v souvislosti s úmrtím básníka Jaroslava Seiferta na začátku roku 1986. „Přijeli a ptali se, zda se chystám na pohřeb. Já se ani nechystal, byl jsem ze Seiferta zklamaný. Jim jsem ale řekl, co je jim do toho. Oni na to odvětili, že mě budou hlídat, a když tak mě zadrží na dvacet čtyři hodin. Ptal jsem se jich, proč to dělají, a oni prý proto, že jsou zlí. Tím skončila veškerá hra na nějakou zákonnost.“ K úplně poslednímu výslechu a následnému zadržení Milana Uhdeho došlo v říjnu 1988 na základě podpisu otevřeného politického prohlášení Hnutí za občanskou svobodu.6 „Tam už se otevřeně mluvilo o svobodných volbách, o konkurenci politických stran i o náboženské svobodě. Sebrali nás v 5.45, den před 28. říjnem, i se ženou. Děti už byly velké, vše věděly, nachystaly nám svačiny.“  

V době sametové revoluce v listopadu 1989 se pamětník uplatnil jako reportér Hlasu Ameriky. „Zavolal mně tehdy můj bývalý žák. Domluvili jsme se a reportoval jsem po telefonu hned z první demonstrace v Brně na náměstí Svobody. Tehdy tam ještě nastoupila policie s pendreky a Lidové milice. Městský tajemník strany dal ale příkaz, aby se stáhly.“

V roce 1990 se Milan Uhde stal ministrem kultury a později působil jako první předseda Poslanecké sněmovny České republiky. Z politiky odešel v roce 1998. Dodnes je aktivním autorem.

1) http://www.iliteratura.cz/Clanek/33099/uhde-milan-rozpominky-co-na-sebe-vim 

2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Masarykova_univerzita

3) http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1443684-spanelaci

4) http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/tajny-projev-n-s-chruscova-na-xx-sjezdu-ksss-o-kultu-osobnosti-j-v-stalina-25-2-1956/

5) https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Koz%C3%A1k

6) https://cs.wikipedia.org/wiki/Hnut%C3%AD_za_ob%C4%8Danskou_svobodu

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století