Libuše Tůmová

„Když nebyl člověk straník, tak pořád byl osočovanej, že málo dělá. Já jsem třeba dostávala takový zprávy od okresního školního výboru, že málo pracuju mimo školu. Přitom všechno, co člověk dělal, musel dělat zdarma a já jsem si to začala psát a já jsem měla za měsíc třeba pětadvacet různých akcí, který jsem dělala mimo školu. Dojíždět na schůze, někam do Semčic, do Boleslavi, vést nějakej kroužek dětskej, mít třeba… ruský jazyk vyučovat mimo vyučování a vést lidové kurzy ruštiny a takovéhle. To všechno bylo zadarmo a to všechno zabíralo čas, ale žádný užitek z toho člověk neměl.“

„Ale manžela se to dotklo, manžel musel, on se dostal do té spořitelny a byl tam jenom rok a pak v roce 1947 přišel úřední příkaz 75 tisíc úředníků do výroby, takže on musel do výroby a dostal se do Semčic, kde měl za úkol štosovat pytle s nějakým obílím. Štosovat to znamená rovnat. A on byl tenkrát chudák těžce nemocnej s rukama, ale tenhleten trest musel vytrpět. Pak jedině, co ho zachránilo z týhletý těžký práce, protože on byl pořád nemocnej z tohohle toho, tak bylo založení JZD v Jabkenicích. A protože Jabkenice nás znaly, tak chtěly, aby jim manžel vedl účetnictví.“