Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Tůmová (* 1919)

Dělala jsem po práci stále věci pro obec, aby mě nechali být

  • narozena v roce 1919 v Kněžici u Městce Králové

  • 1941 svatba s učitelem Oskarem Tůmou

  • 1943 narození dcery – záchrana od totálního nasazení

  • 1968 zakládá školu pro romské děti v Benátkách nad Jizerou

U nás na vsi ještě nebyla ani elektřina

Libuše Tůmová, za svobodna Pavlištová, se narodila 12. listopadu 1919 ve vsi Kněžice u Městce Králové. Její otec bojoval na frontě první světové války. „Poznala jsem dobu, když jsme ještě neměli ani zavedou elektřinu. Ta se u nás zaváděla až v roce 1924.“ Do školy chodila Libuše v Kněžici a od šesté třídy v Městci Králové do dívčí měšťanky. Pavlištovi vlastnili v Kněžici samoobsluhu, kde prodávali kromě potravin i galanterii, drogerii a mnoho dalšího zboží. „Lidi tam hodně chodili, protože věděli, že tam dostanou, co potřebují, anebo jim to tatínek objedná.“

Díky úspěšnému obchodu patřili Pavlištovi na vsi k bohatším lidem. V roce 1929 si tatínek dokonce koupil motorku se sajdkárou, aby si mohl do obchodu dovážet zboží. Časem se v Kněžicích rozšířil počet konkurenčních obchodů a hlavně i sem dorazila hospodářská krize. „Naši chtěli v tom našem domě založit i drogerii, ale protože přišla krize, tak lidi přestávali nakupovat a hodně jich bylo nezaměstnaných. I ten náš obchod utrpěl… Během krize už se taky vědělo, že já nechci prodávat v obchodě, tak věděli, že to nemají pro koho držet.“

V roce 1933 si Pavlištovi koupili jedno z prvních aut – pragovku. Otec už totiž ze zdravotních důvodů nemohl jezdit na motorce, tak ji prodal a pořídil si automobil. „My jsme na té vesnici tehdy patřili k těm zámožnějším, protože auto měl pan doktor a pak naši. Pak měl ještě jeden pán motorové kolo. To byly všechny dopravní prostředky u nás na vsi. Dnes mají v každém domě dvě auta.“

Libuše od dětství chodila do Sokola. „Cvičilo se normálně v hospodě. U nás nebyla tělocvična, ta byla až v Městci nebo v Bydžově.“ Pokračování v rodinném obchodě ji nelákalo, odmala toužila pracovat jako učitelka. Na střední školu tedy nastoupila do učitelského ústavu v Chrudimi. V roce 1941 se Libuše vdala za Oskara Tůmu, který také pracoval jako pedagog. Libuše se za manželem přestěhovala do obce Jabkenice. „Vzali jsme se, věděli jsme, že jsme v područí Německa, tak jsme si říkali, že budeme radši bez dětí. Pak ale přišla doba, kdy bezdětní manželé museli jet do Říše, takže my jsme si pořídili miminko.“ V roce 1943 se Tůmovým narodila dcera Helenka.

Dívali se na nás jako na méněcenné lidi

Rodina žila v Jabkenicích na samotě a válka se jich závažnějším způsobem nedotkla. „My jsme si tam žili poměrně v klidu na samotě u lesa. Nemůžu si naříkat.“ Na konci války jen z dálky slyšeli bombardování, které se ale Jabkenic nedotklo. „Tenkrát, když se bombardovaly Drážďany, tak to byl takový hukot, že i v Jabkenicích jsem ho slyšela.“ Na konci války z Jabkenic odjížděli Němci a místní obyvatelé se jim odchod snažili zkomplikovat. Do těchto akcí se zapojil i Libušin manžel Oskar. „Když se blížil konec války a Němci chtěli utíkat, tak se ve vsích dávaly na silnici stromy, aby nemohli odjet.“

Do práce se Libuše vrátila až po válce v roce 1946, kdy její manžel odešel ze školství do spořitelny a své místo manželce přenechal. Po roce 1948 nevstoupili Libuše ani Oskar do komunistické strany, což jim oběma komplikovalo práci. „Na mě si zas tak moc netroufli, ale po manželovi chtěli, aby vstoupil do strany, ale odmítl. Podle toho se na nás pak taky koukali. Třeba jsme byli pořád osočováni, že málo děláme.“ Oskar musel v roce 1948 jít jako státní úředník pracovat do výroby. Byl přiřazen do Semčic, kde bylo jeho úkolem rovnat pytle s obilím. To byla pro Oskara velmi náročná práce, jelikož měl vážné onemocnění rukou. Oskarovi nakonec pomohlo, když bylo v Jabkenicích založeno JZD a požádali ho, aby se jim postaral o účetnictví. „Nevstoupil jako člen JZD, ale zůstal zaměstnancem.“

Libuše měla ráda svou práci učitelky, a snažila se tedy dělat vše, co po ní soudruzi z okresního výboru chtěli. „Já jsem třeba dostávala zprávy z okresního výboru, že málo pracuju pro obec mimo školu. Tak jsem si to začala psát a za měsíc jsem měla třeba pětadvacet různých akcí, který jsem dělala mimo školu.“ Ať se Libuše jakkoliv snažila, šikaně na škole i na okrese se nevyhnula. „Třeba jeden zástupce ředitele mi řekl: ‚Kdybys byla, soudružko, ve straně, tak bych ti dal 500 korun, ale takhle ti dám jen 200.‘ Vždycky se na člověka dívali jako na někoho méněcenného.“

Ve státě ani mezi lidmi se nejedná férově

Oskarova jediná žijící příbuzná byla sestřenice v západním Německu a Tůmovi se dlouho snažili vyjednat, aby ji mohli navštívit. Povedlo se jim to až v roce 1967, kdy se tak konečně podívali do západní ciziny. Hned rok nato se situace v Československu opět zkomplikovala, když zemi v srpnu 1968 obsadily armády Varšavské smlouvy. „Velice špatný pocit jsme měli, ale velmi nám to objasnil školní inspektor, který říkal, že to není ponižující, protože Rusové jsou náš vzor. Museli jsme pak podepsat nějaký papír, že s tím souhlasíme.“

V roce 1968 byla Libuše požádána školním inspektorem, aby v Benátkách nad Jizerou založila speciální školu pro romské děti. V Benátkách byla velká romská komunita a učitelé odmítali romské děti učit. Libuše úkol přijala, založila školu a osm let učila romské děti. „Neměla jsem s nima žádný problém. Naopak jsem dostala od národního výboru poděkování, že nebyla za celých osm let žádná stížnost na cikánské děti.“

Sametovou revoluci v roce 1989 Libuše vítala. „Člověk byl rád, že zmizel tamten režim. Předpokládali jsme, že bude všechno jiný, a ono je to ještě úplně jiný, než jsme předpokládali. Dneska mi to připadá, že není férový jednání mezi lidma ani v celku ve státě.“ Libušin bratr se oženil na Slovensko a Tůmovi tam za příbuznými hodně často jezdili. Velmi špatně pak nesli, když se v roce 1992 Československo rozdělilo a jejich rodina se náhle ocitla v jiném státě. „Dost s námi to rozdělení otřáslo.“

Libuše Tůmová stále sleduje současnou politiku a vývoj společnosti. „Člověk je trochu zklamaný, že je všude vulgarita, i při státních jednáních. To není důstojný člověka, jak ty lidi mluví. Já to nemůžu posoudit jinak než z toho mého malého hlediska, ale víc se mi to líbilo tehdy. Podle mě to bylo upřímnější a lidi tolik nechtěli.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)