Mgr. Emil Tuma

* 1928  

  • „Já jsem se přihlásil, že bych do té Mladé Boleslavi jel. Trochu mě k tomu ponoukala naděje, že pojedu na motorce, protože jsme měli nějakou k dispozici. Ale bylo mi určeno, že pojedu na kole. Tak jsem jel na kole do Mladé Boleslavi. Ale nejdřív jsem šel k tomu Boháčovi. Boháč mi dal nějaký lísteček a říkal: ‚Ten lísteček si zašij někam pod futro.‘ A protože jsem měl čepici, tak mi doporučil, abych si ten lísteček zašil pod futro té čepice. A kdyby mě chytili Němci, tak že mám tu čepici nějak tajně odhodit, aby ta zpráva nepadla Němcům do ruky. A byl to nějaký vzkaz pro nějakého činitele do Mladé Boleslavi – už nevím, jak se jmenoval a kde bydlel. To už si nepamatuji. Vím jenom, že jsem jel na kole do Mladé Boleslavi a že jsem tam ten vzkaz odevzdal. A měl jsem zase přinést zprávu zpátky. Ale ten činitel v Mladé Boleslavi mi už nedal zprávu psanou, nýbrž mi řekl pouze určité heslo, které jsem tomu inženýrovi Boháčovi měl vyřídit. A já jsem si to heslo říkal celou cestu z Mladé Boleslavi až do Nymburka. A když jsem přijel na ten Revoluční národní výbor k tomu inženýrovi Boháčovi, tak jsem shledal, že jsem to heslo zapomněl. Nemohl jsem si na něj vzpomenout.“

  • „Za války jsme měli prestiž – v roce 1944, když ta dispoziční četa vznikla – že vždy když byl vyhlášený letecký poplach, což bylo skoro každou noc, jsme byli během několika málo minut nastoupeni na tom Luftschutzu, v těch krytech. Já jsem tehdy chodil spát oblečený, abych se nemusel strojit. Takže hned když byl poplach, tak jsem nasedl na kolo a jel jsem na Luftschutz do krytu. A v tom krytu: ty kryty byly vyztužené trámy a ty trámy byly spojené kramlemi. My ‚dispoziční četníci‘ jsme měli uniformy. Černé plátěné kombinézy a široký hasičský opasek. A u toho opasku byl takový tlustý provaz zakončený velkou karabinou. Ta karabina byla tady připnutá k boku, k pásku. A kluci jednou v tom krytu blbnuli při tom poplachu a pověsili mě za tu karabinu na jednu tu kramli na ten trám. Já jsem visel jako zlaté rouno, pověšený za opasek. Kluci mě ještě roztočili, takže jsem bezmocně visel a točil jsem se. A v tu chvíli přišel vrchní velitel nymburského Luftschutzu major Piťha.“

  • „Druhého května po obědě přijela na kole nějaká spojka od Hamtila a oznámila, že se všichni máme dostavit na velitelství Luftschutzu – to bylo to staré děkanství na kostelním náměstí – a že tam budeme ubytovaní a budeme plnit úkoly pro Revoluční národní výbor. Vděčím svému otci, který tam byl se mnou, že neřekl ani popel, ani ň. Nijak mi nebránil a hnedka mě pustil. A já jsem hned na kole jel na to velitelství a od té doby jsme tam byli ubytovaní. Ještě téhož dne – nevím, kde se ta puška vzala – jsme se učili střílet z pušky. Pod tím velitelstvím Luftschutzu, pod tím děkanstvím, byly hluboké sklepy. Také jsme se tam před několika lety byli znovu podívat. Někdo z městského úřadu nás tam po těch sklepích prováděl. Tam byly kryty, ve kterých jsme se tehdy učili střílet z pušky. To byly strašné šlehy. Tomu také přičítám, že to možná mělo vliv na to, že jsem teď hluchý.“

  • „Prokuristou té továrničky byl nějaký Nosek. A já jsem tam byl jako děvče pro všechno, tak mě 2. května ten Nosek poslal, abych mu na náměstí u Bati vyzvedl boty, které tam měl v opravě. Tak jsem stál ve frontě na ty opravené boty, a najednou někdo přišel do toho krámu a říkal: ‚Sbalte to všichni! Vypukla revoluce! V dílnách se to bouří!‘ Tak jsem ještě počkal na ty boty, protože jsem byl ve frontě již blízko výdeji. Pak jsem s těmi botami pelášil přes most na Zálabí, odevzdal jsem je prokuristovi a oznámil jsem ve fabrice, co se děje v dílnách, že se už bouří a že nastává revoluce proti Němcům.“

  • „Ráno přiběhla babička a říká: ‚Jsou tady Rusáci!‘ Našeho Jirku jsem tehdy měl na táboře u Lipové. To je blízko hranic, v západní části Šluknovského výběžku. Byl tam na skautském táboře. A měl v noci hlídku a říkal, že to bylo zajímavé, že nad nimi létaly helikoptéry a svítily si dolů na zem. Tak jsem ráno, když jsem se dozvěděl, že tu jsou Rusáci – měl jsem jen dvousedadlového pionýra – hned jsem jel lesní cestou směrem na Lipovou. Tam jsem u Šenova vyjel na normální silnici a ještě tam jezdily nějaké opozdilé ruské tanky. Tak jsem je míjel v protisměru. Dostal jsem se k Lipové na ten tábor. Ten tábor už balili, tak jsem s tím pomohl a našeho jedenáctiletého Jirku jsem odvezl do těch Kunratic.“

  • „Když jsem přišel k nymburskému inspektorovi, jestli by pro mě neměl místo, tak to byl nějaký velký bolševik, a tak mě odmítl. A tak si pamatuji, že jsem jel k inspektorovi do Poděbrad. A ten byl daleko vlídnější a přislíbil mi místo, že bych mohl od 1. září nastoupit někde v Pečkách. Tak jsem si od něj nechal napsat nějaký glejt a s tím jsem pak v září šel na ministerstvo školství. Když jsem přišel na ministerstvo do Karmelitské ulice v Praze, tak mi úředník řekl: ‚To asi nepůjde.‘ (…) Přišel s fasciklem papírů a říká: ‚Pro vás máme už gymnázium v Rumburku. Máme málo kantorů přírodopisu pro gymnázia.‘ Tak jsem šel a bez reptání jsem nastoupil v Rumburku. A netušil jsem, že Rumburk bude mým celoživotním působištěm. Odučil jsem tady v Rumburku čtyřicet tři školních roků.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rumburk, 08.11.2019

    (audio)
    délka: 37:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Rumburk, 08.11.2019

    (audio)
    délka: 02:48:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bylo to jedno velké dobrodružství

Emil Tuma, 1947
Emil Tuma, 1947
zdroj: archiv pamětníka

Emil Tuma se narodil 8. června 1928 v Nymburce. Zde chodil na základní školu a v roce 1939 nastoupil na zdejší reálné gymnázium. Společně s partou kluků z Nymburka přičichl ke skautingu. Byl členem 2. skautského oddílu vedeného Otto Hamtilem, po oficiálním zákazu skautingu se svými kamarády vytvořili společenství v podobném duchu a během válečných let si postavili vlastní loď, na které se poté plavili. Během války a zejména k jejímu konci se Emil a jeho přátelé angažovali v rámci dispoziční čety, zřízené jejich skautským vedoucím. V roce 1946 se se svou vlastní lodí plavili od rakouských hranic po Vltavě a po Labi do Nymburka. V roce 1947 pamětník odmaturoval a nastoupil do Prahy na přírodovědeckou fakultu, kde se věnoval studiu přírodovědy a filozofie. Po absolvování nastoupil na umístěnku do pohraničního města Rumburk, kde poté působil přes čtyřicet let jako středoškolský učitel. Po sametové revoluci se ještě na nějaký čas vrátil ke skautingu a do roku 1998 působil v Rumburku jako zástupce skautského střediska. Během svého života se intenzivně zajímal o botaniku, ochranu přírody a je autorem práce o flóře Šluknovského výběžku.