Gerhard Tschunko

„Když jsem skončil gymnázium, tak co teď? A protože jsme bydleli na pile a já jsem odjakživa k tomu dřevu nějak tíhnul, tak jsem se přihlásil na dřevařskou vysokou školu v Hranicích na Moravě. Zajel jsem tam, udělal jsem zkoušky, našel jsem si tam kolej, bylo nás šest na pokoji, to bylo normální. Začal jsem chodit do školy, když náhle po třech měsících mě najednou zavolali do ředitelny, že moje studium není žádoucí z důvodu, že udržuju styk s mým otcem, který je v Rakousku. A šmytec a odjel jsem.“

„Jeli jsme a najednou tady u Drážďan policie: ‚Stop!‘ Bylo to v noci na 21. srpna. My jsme měli smůlu, že jsme se trefili přesně na tu noc, kdy nás okupovali Rusové. Internovali nás v restauraci. My jsme se snažili uniknout, to nešlo, tak jsme si vydupali haldovkou, že nám pustí rozhlas, český, Prahu. Takže jsme mohli sledovat vysílání Prahy, jak se všechno událo, ale přes hranice nás nepustili. A tenkrát Matras prohlásil, říkal: ‚Vidíte, volové, já jsem vám to říkal, že až se budeme vracet, budou tady Rusáci.’ A jeho předpověď se vyplnila. Nakonec nás pustili přes Varnsdorf a tam někudy. Tak jsme se dostali domů – a nebylo to moc veselé vítání, protože to byly první dny okupace, která všechny překvapila, ohromila a zděsila.“