Vladimír Trvalec

* 1952

  • „Některým to ulehčilo a ulevilo a co se pamatuji, už když přišlo po sametové revoluci, že jim to vraceli, tak až s takovou radostí, až tak moc se neradovali. A to mám zkušenost nejen z těch obcí mezi horami, ale i u Nitry na jihu, že také někteří nebyli nadšení, protože si pamatuji, že za socialismu například se jeden u Nitry, tehdy sedmdesátiletý pán, to mohlo být v roce osmdesát, byl celkem nadšený, že se těch polí zbavil, protože když bylo třeba pracovat, obrábět, orat, tak se ani nevracel, přespával tam, donesli mu jen jídlo. A tehdy měl, když jsem se s ním o tom bavil, už nějakých sedmdesát pět let a byl rád, že se může jít rekreovat, že ještě v jeho věku by tam musel tvrdě pracovat.“

  • „Já jsem […] příchod sovětských vojsk neprožil v Partizánskem, prožil jsem to ve městě Topol´čany a tam jsem byl v podstatě přímým účastníkem obsazování tamních kasáren, kde kdysi sloužil můj otec. Ale tam nepřišla sovětská vojska, tam přišli Maďaři. V podstatě se dá říct, že ta kasárna, Tornická cesta, myslím, že se to jmenuje, tam v podstatě jen odstavili kolonu. Pamatuji si naše vojáky, co tam měli otevřená okna, jen se na to dívali, popřípadě si pamatuji, že jeden tam seděl v okně s nohami ven a podobně. Bylo to něco jako, že chtěl provokovat, ale nic takového se tam neodehrávalo. Vím, že tam došlo k jednání mezi velením těch kasáren a velením té kolony, co přijela. A my jako děti tehdy jsme se začaly po chvíli [bavit] s těmi vojáky, protože u každého auta, ta kolona, jak byla odstavená, tak u každého auta jednoho poslali ven, ať to hlídá. A mezi námi dětmi, mohlo nás být ani ne deset, bylo tam děvče, mladší než my a umělo maďarsky. Tak jsme zkoušeli, už jako zkušenější, dávat maďarskému vojákovi nějaké otázky, proč a nač a podobné věci, to jsme zkoušeli. pamatuji si, že měl pancéřovku, to jsem ještě nevěděl, že to je pancéřovka, to jsem zjistil až za tři roky na vojně, to byla pancéřovka, tak krom jiného tam padla otázka, zda přišel střílet takové děti, jako jsme my. Tak mu to přeložili a milý maďarský voják se rozplakal. A on to byl nějaký rolník, kterého, zkrátka v Maďarsku asi byla nějaká mobilizace a zkrátka ho stáhli z pole, od pluhu, z traktoru. A on se ocitnul […] On nejdřív nevěděl, kde se nachází.“

  • „Jak jsem říkal, stalo se to tam, byla tam zatáčka, kde v dolní části nějak na sebe partyzáni neviděli, a už tam šli Němci i s jednotkou slovenských gardistů a v té zatáčce došlo ke střetu. Tam ta partyzánská hlídka, co si pamatuji od těch starších lidí, byla nějaká trojčlenná hlídka, tak šli do lesa takzvanou Hlubokou cestou a v té zatáčce byl dům Debnarů a právě do toho domu, samozřejmě okamžitě, asi si domýšleli, že jim občané Ostrého Grúňa partyzánům pomáhají, tak tam bylo nařízené to střílení. Nahnali většinu těch občanů do domu Debnarových a tam bylo postříleno, nevím přesně číslo, okolo šedesáti lidí, možná víc.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Partizánské, 12.08.2020

    (audio)
    délka: 01:46:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Príbehy 20. storočia
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodiče pocházeli z vyvražděných obcí

Vladimír Trvalec v roce 2020
Vladimír Trvalec v roce 2020
zdroj: fotografie byla pořízena při natáčení v roce 2020

Vladimír Trvalec se narodil 11. prosince 1952 v obci Fintice u Prešova na Slovensku. Jeho rodiče měli za sebou pohnutý příběh. Matka Margita Trvalcová (roz. Barborová) byla očitým svědkem událostí z 21. ledna 1945, kdy nacisté vypálili obce Ostrý Grúň a Kl´ak a zavraždilo mnoho jejich obyvatel. Vladimírův otec Augustin nejprve bojoval v řadách Slovenského štátu na Ukrajině a potom se během Slovenského národního povstání přidal k partyzánům operujícím v pohoří Vtáčník – kvůli tomu, že lidé přesně těmto jednotkám pomáhali, došlo k vypálení obou vesnic. Vladimír vyrůstal vedle staršího bratra Cyrila, který se v roce 1971 rozhodl k emigraci do Kanady. Režim se na mladším bratrovi pomstil. Vladimír po vyučení v obuvnickém oboru toužil po dálkovém studiu s maturitou, ale nebylo mu to umožněno, protože se odmítl vzdát toho, že si s Cyrilem v průběhu normalizačních let dopisovali. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl Vladimír jako patnáctiletý svědkem příjezdu maďarských vojáků do Topolčan, kde děti díky tomu, že jedno z nich umělo maďarsky, mluvili s okupanty a ptaly se jich, proč tam jsou. Vladimír Trvalec pracoval až do roku 1993 na dělnické pozici v podniku ZDA Partizánske. Potom jej povýšili, ale během privatizace došlo k rozpuštění gumárenského oddělení, kde tehdy pracoval. Během vysoké nezaměstnanosti na Slovensku v období po roce 2000 byl Vladimír Trvalec tři roky bez práce. Spolu s manželkou Věrou vychovali dvě dcery, Danielu a Ivanu. Vladimír Trvalec žil v roce 2022 v Partizánskem na Slovensku.