„Měl jsem tu výhodu, že mě vybrali, abych jezdil na ty výstavy – jaderná technika se vystavovala poměrně hodně. Nevím, čtyřikrát za rok se jelo na výstavy někam do Budapešti, Bukurešti, Moskvy a tam jsme vystavovali to, co jsme udělali v tom Přemyšlení a já to obsluhoval. Jednu příhodu mám. Vystavovali jsme v Lipsku a ty naše přístroje byly dost zajímavé a přišli tam dva Američani – až ke mně a uměli rusky. Já tolik neuměl, no ale rozuměl jsem jim, tak jsem jim odpovídal. A jenom abyste věděli, jak to fungovalo. A tak jsem se s nimi bavil a odešli. A asi za čtyři měsíce přišel do ústavu nějakej pán a sháněl se, kdo byl v Lipsku a pak z něj vylezlo, že ho zajímá, co ti Američané tam dělali – byla to naše StB a musel jsem napsat hlášení, že tam byli.“
„Musím říct, v pětačtyřicátém roce nás osvobodili, tak jsme my kluci byli celí natěšení, protože jsme sem tam slyšeli, co jsou to noviny jako takový Mladý hlasatel a Rychlé šípy a takové věci, tak jsme byli celí natěšení. V Pacově založili junácký spolek, Junáky. Samozřejmě jsem se k nim přihlásil. Bylo to zajímavý. Jezdili jsme na výlety a každý týden (byly schůzky). Nejdřív to bylo rozdělené do družin a ty družiny potom tvořily oddíl. Čtyry družiny. Přihlásil jsem se a byl jsem tam. A snad bylo zajímavý to, že každý ten kluk měl nějakou přezdívku, jmenovali se Karel a Bohouš, ale přezdívkou: Buližník a Rudoch a Bílá Vrána. To byly jejich přezdívky, Mezi sebou jme tak mluvili: Rudochu, co tomu říkáš a tak... To bylo zajímavé a taky jsem jezdil na skautské tábory. To bylo vždycky v létě, na čtrnáct dní jsme jeli do přírody. Jinak jsme chodili běžně jednou za měsíc na výlety – po okolí Pacova, kde jsem bydlel.“
František Tomšíček se narodil 5. února 1933 v Malém Boru v Pošumaví. Od narození žil se svými rodiči v Pacově. V roce 1939 se narodila jeho sestra. Rodina bydlela v budově soudu, kde byl i berní úřad a kde byli jeho rodiče zaměstnaní. Většinu základní školní docházky prožil za německé okupace. Hned po válce se stal členem obnoveného Junáka a čtyřleté období, které v něm strávil, považuje ve svém životě za nejvýznamnější. Po vyučení elektromechanikem vystudoval střední průmyslovou školu a po vojenské základní službě nastoupil jako technik do výzkumného ústavu přístrojů jaderné techniky, kde setrval až do důchodu. Na vojně vstoupil do Komunistické strany Československa, jejím členem zůstal do roku 1989. Okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 hodnotí jako velké zklamání. Dnešní dobu vnímá rozporuplně, postrádá slušnost a respekt. Je ženatý a má dvě dcery.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
