Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Tomšíček (* 1933)

Vždycky nejsou jenom krásný dny, občas taky prší

  • narodil se 5. února 1933 v Malém Boru

  • vyrůstal v Pacově, kde prožil válečná léta

  • roku 1945 vstoupil do obnoveného Junáka

  • pracoval ve výzkumném ústavu přístrojů jaderné techniky

  • do roku 1989 členem KSČ

  • okupaci v srpnu 1968 vnímá jako největší zklamání

První vzpomínky má spojeny se školkou, která byla zřízena v jedné místnosti pacovského muzea a docházel tam od roku 1936. Jeho nejvýraznější vzpomínka z raného dětství souvisí s úmrtím prezidenta T. G. Masaryka (14. 9. 1937). Všechno bylo pokryto černým suknem a všichni říkali, že nám umřel tatíček. Tomu zpočátku čtyřletý František vůbec nerozuměl, jelikož se s tatínkem viděl u oběda.

Do chlapecké školy začal František chodit v roce 1939. Podstatnou část základní školní docházky prožil za německé okupace. Vzpomíná na časté nálety, zatemněná okna, uhelné prázdniny, na povinnou němčinu, na šestistupňový způsob klasifikace i na potravinové lístky. Němci zakázali Sokola i Junáka a místo něj zřídili Kuratorium, tam však František nechodil.

Skauting zanechal hluboké stopy

„Po válce se vám úplně rozsvítil svět, to jsme byli svobodní,“ říká František. V Pacově založili Junáka, jehož se stal členem. K tomuto období se František vrací nejraději a přiznává, že v něm zanechalo hluboké stopy. Od četby Rychlých šípů, pobytů v přírodě, získávání dovedností až po vštěpování důležitých vlastností, jako je např. čestnost, pravdomluvnost. „Mladí kluci byli vlčata a holky světlušky, teprve potom jsme byli skauti a skautky. Skládali bobříky nebo třeba tři orlí pera – to znamenalo strávit sami jeden den v přírodě, jeden den nejíst a jeden den nepromluvit.“ Orlí pera získal i František. Skauti k oslovování nepoužívali křestních jmen, ale přezdívek, např. Rudoch, Buližník, Bílá Vrána. Jednou měsíčně vyráželi na výlety zpravidla do okolí Pacova. V létě jezdil František na dvoutýdenní tábory. Spali ve stanech s podsadou, které byly vybaveny postelemi – to bylo považováno za přepych. „V roce 1949 komunisté Junáka zrušili a všichni museli přejít do svazu mládeže a tím to haslo. Tam už jsem nešel,“ říká.

Ve výzkumném ústavu jaderné techniky

V roce 1948 se začal František učit elektromechanikem ve firmě Rudolf Humpl Elektrorádio, Pacov. Po znárodnění se firma stala součástí národního podniku Elektra. Po vyučení, na návrh podniku a úspěšném složení přijímacích zkoušek, odešel studovat střední průmyslovou školu do Prahy. Ubytování si našel se dvěma kamarády u soukromníka v Trojanově ulici. Každý měl jen postel a skříň, ale líbilo se mu tam. Po maturitě ho čekala povinná dvouletá vojenská služba, kterou strávil převážně v Unhošti. „Tam byla dobrá vojna. Každý týden jsem jezdil domů za manželkou,“ říká.

Po vojně začal pracovat jako technik ve VÚPJT (Výzkumný ústav přístrojů jaderné techniky) se sídlem na Karlově náměstí, později v Přemyšlení. Několikrát ročně jezdil do zemí RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) na výstavy přístrojů jaderné techniky jako demonstrátor a servisní technik. V zaměstnání se mu dařilo. Výzkumný ústav vyslal Františka pracovně do Varšavy do podniku RVHP Interatominstrument. Zde působil jako vedoucí servisu. Na víkendy jezdil za rodinou do Čech. I přesto, že tam byl spokojený, po téměř pětiletém působení se na vlastní žádost vrátil zpět do mateřského podniku, kterému zůstal věrný až do důchodu.

Za nespornou výhodu práce v zahraničí považoval František nejenom dobrý výdělek, ale i možnost nakupovat v prodejnách Tuzex. Vzpomíná na svou krásnou čtrnáctidenní dovolenou lodí po Středozemním moři, kterou mu umožnil zaměstnavatel. To byla za totality jeho jediná cesta na Západ. O výjezdní doložku nikdy nežádal, o život na Západě se blíže nezajímal. Vypráví, že v cizích zemích ho zajímaly hřbitovy. Hlubokým dojmem na něj zapůsobil např. hrob Vladimira Vysockého, ruského písničkáře, herce a  básníka, v Moskvě, který byl i v zimě obložen živými květy.

V mládí kromě členství v Junáku také rád hrál fotbal. Až do dnešních dnů ho baví práce na zahrádce. Jeho dalším koníčkem byla amatérská výroba nábytku, nejen pro potřebu rodiny, ale po nějakou dobu si tak přivydělával k důchodu. „A platil jsem daně, ostatní neplatili,“ zdůrazňuje. Již jako malý kluk rád pozoroval při práci se dřevem svého tatínka, který byl původně vyučený kolář.

Komunisti nebyli všichni stejní

Do Komunistické strany Československa vstoupil František na vojně a jejím členem byl do Sametové revoluce v roce 1989. „Byl jsem komunista, dokonce předsedou strany – když už něco mám dělat, tak pořádně. A vždycky jsem se těch lidí zastával, ne že bych je proti nim štval, ne, zastával jsem se jich. (...) Dělaly se různé prověrky. To si ti komunisté vždycky vymysleli. To jsem nepochopil.“ Za přirozené považuje, že komu komunisté ublížili, tak je nemohl chválit. Současně však říká: „Nelze ale házet všechny dohromady, že jsou všichni stejní. Ne, nejsou – každý je jiný.“

Okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 byla pro Františka velkým zklamáním. „Co tady měli dělat?! Byli jsme samostatný suverénní stát. Přišli nás osvobodit? To se Rusákům nepovedlo. Když jsme je vítali v pětačtyřicátém, tak to bylo něco úplně jiného. A za chvilku potom přišli a chtěli nás osvobodit – od čeho? Měli to nechat, aby se to tady vyvrbilo. To víte, to nemohli. (...) V té době měli všichni stejný názor, ne, že by si někdo myslel něco jiného. Všichni stáli za Komunistickou stranou Československa, celý národ, a podporovali ji, protože to komunisti v té době dělali dobře.“

Po okupaci uvažoval, že vystoupí z komunistické strany, „protože takovou sviňárnu nemůžu podporovat. Pak jsem to ale neudělal.“

Dřív každý ukradl pytel cementu, dneska se kradou miliardy

K příčinám Sametové revoluce říká: „byli jsme jedna z vyspělých zemí Evropy. V devětatřicátém roce jsme byli na špičce. No a pak to vzali komunisti, všechno plánované hospodářství, nic nefungovalo.(…) Všichni kradou a nikde nic nechybí. Každý si ukradl pytel cementu, ale to není podstatný. Teď kradou miliardy a hotovo. Nevíte, co je lepší a co horší...“
Na jiném místě rozhovoru však říká: „Dřív to bylo lepší, dřív bylo všechno rozhodnutý, plánovaný. A dneska? Prosím vás, kdo má peníze, ovládá všecko ostatní.“

Z dnešní politiky nijak nadšený není. Vadí mu, že se všichni politici mezi sebou hádají, postrádá slušnost a vzájemný respekt. „Teď zase Babiše obviňují, úplně zbytečně. Myslím si, že to dělá dobře,“ dodává pamětník.

Život bral, tak jak šel. Jednou dobře, jednou špatně. „Ne vždycky jsou jenom krásné dny, občas taky prší. Snad jsem byl úspěšný v práci,“ říká. Nejšťastnější byl, když se mu narodily dcery. Pokud by měl vyzdvihnout nějaké období svého života, tak by to bylo období, kdy byl členem Junáka. Na nic nevzpomíná špatně, ničeho nelituje. Vždycky ho zajímaly pozitivní věci. Myslí si, že by se mladí lidé měli zajímat o historii. Kdo nezná historii, musí ji znovu prodělat. Velmi by si přál, aby se lidé k sobě chovali přátelsky, slušně a aby státy mezi sebou spolupracovaly. Za nejdůležitější vlastnosti považuje čestnost, pravdomluvnost a toleranci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)