Mgr. Hana Svobodová, roz. Lubasová

* 1965

  • „Ještě jsem si vybavila, jak ty vztahy byly dobré, to se projevilo ještě v jednom okamžiku. To bylo v době, kdy taťka zůstal v nemocnici, když mu amputovali nohu. Ve Švýcarsku to samozřejmě věděli, jaké zdravotní problémy taťka má. Tak se mu snažili nějakým způsobem pomoci. Naše zdravotnictví bylo na daleko nižší úrovni než švýcarské. Ve Švýcarsku měli daleko lepší přístup k opravdu dobrým lékům než lékaři tady u nás. Teta a strejda posílali tatínkovi nějaké kvalitní, drahé švýcarské léky. Mám pocit, jestli je snad nedoporučil primář, jestli mají naši rodiče možnost, tak aby je sehnali. Léky byly hodně drahé a taťkovi pomáhaly. Vím, jak teta byla šetrná, viz to splachování, tak od nich bylo velmi pěkné, že nelitovali peněz, poskytli je a taťkovi léky poslali.“

  • „Vím, že maminka vypravovala, že nám ze Švýcarska přivezli spoustu věcí. Ne že by to byly nějaké hodnotné věci. Ale ve Švýcarsku měli za to, že u nás v socialistickém Československu jsou většina lidí hrozní chudáci, kteří nemají co na sebe a nemají téměř co jíst. Tak dřív, než k nám letěli, uspořádala teta sbírku mezi svými kamarádkami a známými. A ony to, co chtěly vyhodit do popelnice, přinesly tetě. Teta tím narvala celý kufr a přivezla to našim jako nějakou úžasnou věc. Mamka říkala, že něco se z toho vybrat dalo, že pár věcí bylo opravdu pěkných, ale většinou to byly roztrhané silonky a vytahané podprsenky od tetiných kamarádek. Když teta odjela do Švýcarska, mamka je vyhazovala a pálila. Teta se asi trošku divila, že to u nás není tak hrozné.“

  • „Peníze naše babička neměla a myslím, že už byla v té době tak zoufalá, že se rozhodla k činu ze zoufalství, že se pokusí dědu z vězení dostat. Že půjde do Liberce a poprosí státního návladního, jestli by dědu nemohl pustit. Byl to takový zoufalý čin. Její sestra ji od toho zrazovala, strašně se bála, aby ve vězení nezůstala taky babička a ona by se pak musela starat o její tři děti. Husarský kousek se babičce ale povedl. Dojela do Liberce. Moje maminka mi vyprávěla, že babička napochodovala do kanceláře, dostala se přes všechny zavřené dveře, přestože tam na ni Němci křičeli: ‚Halt! Halt!‘ a nechtěli ji pustit dál. Ale jak už byla rozhodnutá nenechat se odradit, tak se opravdu dostala až ke státnímu návladnímu. Klekla si před něj a ukazovala mu svoje nemocné, zničené ruce. Naštěstí rozuměl česky. Když mu převyprávěla svůj příběh, proč je děda ve vězení, proč šmelil, tak ji nenechal zavřít a nenechal ji ani vyhodit. Řekl jí, že má rád odvážné lidi a ať jde klidně domů. A za týden byl dědeček doma. Byla to hezká ukázka toho, jak naše babička byla odvážná.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tanvald, 29.03.2020

    (audio)
    délka: 01:21:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Strýček jim umíral ve Švýcarsku. Režim zakázal, aby se s ním rozloučili

Hana Svobodová, rozená Lubasová, se narodila 31. května 1965 v Jablonci nad Nisou. Žila ve vesnici Plavy v Jizerských horách. Její otec byl členem KSČ a matka bezpartijní. Vyrůstal s bratrem starším o čtyři roky. V roce 1970 jejímu otci amputovali nohu, což výrazně poznamenalo osud celé rodiny. Téměř veškerá péče o děti a o domácnost přešla na matku. Počátkem 70. let úřady rodině znemožnily návštěvu příbuzných ve Švýcarsku. V letech 1979 až 1983 studovala Hana Svobodová gymnázium v Tanvaldu, v letech 1983 až 1987 pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Posléze studovala speciální pedagogiku. Od začátku své profesní dráhy učí ve zvláštní škole. Žije v Tanvaldu a má dvě dospělé děti, syna a dceru. Není a nikdy nebyla angažovaná v žádné politické straně.