Otakar Švarc

* 1931  

  • „Voni přestali střílet, nás vyvedli, nic jsme si nemohli vzít, nic jsme neměli, akorát to, v čom jsme spali. Tak nás táta vyvedl ven, bratra už jsem neviděl vůbec, odvedl nás k Skopalům, tam naproti, a od tý doby jsem otce ani bratra už neviděl. Můj kmotr a kmotra a ta dcera, co u nás dělala hospodyni, tak ty tam byli taky u tých Skopalů. Pak se tam nahrnuli, to byli většinou samí vlasovci. Já jsem tam Němce neviděl. To byl samej vlasovec a to, co měla vona, tu výbavu a to jídlo, co měla nachystaný, tak tam přišli a tam debužírovali, u těch Skopalů. Bylo jich tam asi deset, samý pohlavár, co tam byli. Pak k ránu najednou všechno sbalili, vyšli pryč a teď přišel ten jeden na mě, abych šel s nima. A ten jeden, nevím, jestli to byl velitel, mi říká, že je jich dost, tak akorát. Tak jsem zůstal, jinak by mě sbalili taky. A ti sousedi, strejda Marků, jeho syn, ten Ohera, co bydlel vedle, co tam měl tu židovskou rodinu, ty už jsem nikoho neviděl. Ty Závodníkovi kluci, to byli dva, tak to všechno sbalili. To bylo všechno pryč. A když jsem přišel ven, barák už byl zbořený, všechno spálený, my jsme neměli nic, nic, akorát v tom, co jsem byl.“

  • „Vedle z jedný strany bydleli Markovi, s těma jsme se přátelili, a z druhý strany Oherovi a ti právě snad, nevím určitě, ale myslím si to, pomalu zavinili to, co se tam stalo. Protože tam měli za války schovanou židovskou rodinu. Vím, že to bylo tak, ale nemůžu to tvrdit. Ještě vo tý škole. Chodil jsem tam do osmé třídy a mezitím můj starší bratr už školu vychodil. To bylo za války, tak musel na práci do Německa. Ale že byl ještě mladej, otec mu našel ve Výklekách, ale nevím už, jak se ta rodina jmenovala, že tam u nich bude sedlačit. Ve vesnici jsem znal všechny ty, co tam bydleli. Tam vedle těch Oherů, tam bydleli nějací Závodníci. S tým jedním klukem jsme chodili spolu do školy a naproti Závodníků bydleli Skopalovi, to byli takoví starší lidi. Moh bych to vykládat seshora dolů.“

  • „Vím, že to bylo v dubnu. Kolem 20. dubna. Už jsme slyšeli od Ostravy, je to tam takových osmdesát kilometrů, střelbu a to, že se fronta blížila. Ale tam byl pořád klid, klid v tý vesnici. V den, kdy se to stalo, já jsem šel spát tak v devět, v deset hodin se sestrou. A bratr zrovna přijel domů z těch Výklek. On vždycky přijel na kole. Ještě než budu vykládat tady to, tak můj děda měl u nás v tom baráku, měl dílnu. Dělal tam kola a sudy a takový věci pro lidi vokolo. Vzbudil jsem se, obloha červená, ozářená, táta mě držel a najednou taková střelba, všechny tabulky vylítly z voken, stříleli nám do baráku, kousek od vokna, kulky lítaly do skříně, to jsem slyšel, jak to tam praská všechno. Se to nedá ani vykládat, co se to stalo. A sestra, co spala kousek vedle mě, tak nahoře říká: ‚Nevstávejte, nebo nás zabijou.‘ Pak to přestalo, ten oheň se zvětšoval, celej barák jsme měli v plameni, všechno hořelo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v bytě pamětníka, 22.05.2015

    (audio)
    délka: 51:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na místě našeho stavení nic není, jen holá zem

Otakar jako voják základní služby, Lom u Mostu, 1952
Otakar jako voják základní služby, Lom u Mostu, 1952
zdroj: archiv pamětníka

Otakar Švarc se narodil 21. ledna 1931 v Zákřově u Olomouce. Prožil šťastné dětství venkovského kluka s kamarády a dvěma dalšími sourozenci až do chvíle, kdy jim roku 1944 zemřela matka. Tragédie byla završena o rok později na samém konci války. V dubnu roku 1945 se otec a starší bratr stali oběťmi tzv. Zákřovského masakru, kdy ruské kozácké oddíly operující na východní Moravě ve službách nacistů vyvraždily mužské obyvatele malé osady Zákřov. Pro Otakara Švarce a jeho mladší sestru tím začalo období nekonečného putování po příbuzných, jejich rodné stavení kozáci vypálili a nikdy nebylo obnoveno. Posléze se vyučil soustružníkem, nastoupil vojenskou službu, ale po čase se v rámci náboru přihlásil na práci do severočeských dolů. Celý život pak pracoval na Dole Kohinoor 2 u Mostu. Oženil se, má dva syny, ale trauma smrti svých blízkých a ztráty domova si v sobě nese po celý život.