Karol Suszka

„Poezii jsem přímo nenáviděl, to bylo něco odporného pro mě. Až do momentu, kde jsem byl nucený vydělávat. Jak jsem studoval v Polsku, tak jsem studoval samozřejmě za mírné stipendium a s kolegou jsme vymysleli něco takového, že v Polském kulturním středisku budeme dělat takové večírky polsko-české poezie. No tak jsem se musel k tomu dostat, k té poezii. A shodou okolností prvním programem byl program Adam Mickiewicz a Karel Hynek Mácha, to jsme spojili dohromady. Vzali jsme k tomu ještě české kolegy, takže my jsme mluvili pana Mickiewicze polsky, oni to mluvili česky. A my zase polsky přednášeli Karla Hynka Máchu a oni ve svém jazyce. Bylo to velice zajímavé, udělali jsme asi třicet večerů v Polském kulturním středisku, chodily na to školy a jezdili jsme s tím i po České republice. To bylo velice, velice zajímavé, kde jsem se dostal k tomu, že poezie není úplně blbá. A naopak, je to velice krásná záležitost a věnuji se tomu už dlouho.“

„Já jsem trošku věděl, co to je divadlo, ale co je politika, vůbec ne, takže mě to nezajímalo. Ale samozřejmě, poněvadž jsem měl to štěstí, že od osmašedesátého roku jsem často jezdil na Západ... Takže jsem byl jakž takž vědomý toho, co se na Západě děje a jak se děje. Takže když to prasklo u nás, tak samozřejmě jsem byl velice rád, že to zmizelo. Že můžu jet do Polska normálně autem, aniž mě chytali kolegové celníci a klepali mi po autě, co vezu a proč to vezu, a poslouchali, jestli tam není něco schovaného ve dveřích, nebo něco takového, což mě potkávalo velice často.“