Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karol Suszka (* 1942)

• narodil se 8. srpna 1942 v Návsí u Jablunkova

• v sedmnácti letech dostal první roli ve hře Revizor

• vystudoval herectví ve Varšavě a divadelní režii v Praze

• je celoživotně spjat s Těšínským divadlem

• byl uměleckým šéfem i dlouholetým ředitelem tohoto divadla

• za svou práci získal řadu divadelních ocenění

• v roce 2024 žil na Frýdecko-Místecku

Být hercem, hokejistou, spisovatelem. Ale hlavně sám sebou. A naslouchej tomu, co ti říká nitro. To je heslo divadelního herce a režiséra Karola Suszky, který celý svůj život zasvětil práci v česko-polském Těšínském divadle. 

Jako dítě přitom chtěl být fotbalistou. „Když jsem chodil na gymnázium, tak jsem chtěl hrát fotbal. Chtěl jsem být velkým hráčem, ale najednou jsem zjistil, že jím nikdy nebudu,” přiznává Karol Suszka ve svém vyprávění. „Abys jím byl, tak musíš od mala pracovat na tom, aby ses dostal do formy, jako byl tenkrát Pelé. Chtěl jsem být jako Pelé,” vysvětluje. Brzy mu ale došlo, že jako Pelé nikdy nebude. A i když už jako malý chodil na představení do Těšínského divadla, tehdy ho ani nenapadlo, že místo fotbalového hřiště stráví život na prknech, která znamenají svět. 

Potřebovali mužiky do Revizora

Narodil se v srpnu 1942 v Návsí u Jablunkova. Odmala vyrůstal v polském prostředí, křtěný je ale původně česky – Karel. Za jeho jméno mohla druhá světová válka. „Maminka chtěla, abych se jmenoval Karol, ale byla německá okupace a nesměla se dávat polská jména. Proto Karel,” vysvětluje pamětník, jak válečný konflikt ovlivnil jeho jméno. Čtyřicátá a padesátá léta prožil jako dítě se svými bratry a rodiči na Těšínsku. „Vyrůstal jsem na venkově, pásl jsem krávy. Vždycky jsem si s sebou vzal knihy, lehl si a četl,” popisuje, jak vypadalo jeho dětství. To mu ale skončilo předčasně, v roce 1957, kdy mu zemřela maminka. Smutná událost negativně ovlivnila i jeho školní prospěch. „Když mi umřela maminka, tak jsem ztratil člověka, se kterým jsem si rozuměl a který mě vedl. A najednou jsem zjistil, že mám velice slabý prospěch, a styděl jsem se hlásit na vysokou školu,” vypráví Karol Suszka, jak svoje vysvědčení s pár trojkami považoval za hanbu. Shodou náhod se ale dostal ke své první roli v Těšínském divadle. „Kamarád tam pomáhal a říkal, že potřebují herce do Revizora, takové mužiky. Tak jsem tam šel, oni mě namalovali a udělali ze mě mužika,” popisuje, jak snadno se dostal do inscenace, kterou v Těšínském divadle režíroval tehdejší ředitel Josef Zajíc. Mladý student se režisérovi zalíbil natolik, že ho v divadle angažoval. „Takže jsem byl zaměstnancem Těšínského divadla ještě před maturitou. Začínal jsem v Piastu, to byla česká scéna,” vzpomíná na těšínský hotel Piast, kde vystupovali čeští herci. 

V té době už existovala i zcela ojedinělá polská scéna. Ta podle historie divadla vznikla už v roce 1951 a o její vznik se zasloužil právě Josef Zajíc. „Je to světová rarita, že v takovém městečku, jako je Český Těšín, který není ani okresním městem, je dvojjazyčné divadlo. A ta dvojjazyčnost není, že by herci mohli hrát česky a polsky, ale existuje český a polský soubor pod jedním uměleckým vedením,” upozorňuje na slezský unikát, jakým česko-polské divadlo bezpochyby je. Karol Suszka s ním spolupracuje od roku 1959. Objevoval se na polské scéně, od divadelní sezony 1960/1961 hrál hlavní role. Polsky přitom nehovořil řádně, mluvil polským nářečím, kterým se obyvatelé na Těšínsku domlouvali. „Šéf polské scény mi řekl, abych se naučil pořádně polsky, že mě za rok pošle na studia do Varšavy. A na té polské scéně byl kolega, který zrovna dokončil krakovskou školu a začal mě učit správnou dikci. Na té dikci jsem pak pracoval ještě tři roky ve Varšavě a ve škole jsem končil jako nejlépe mluvící polský herec,” vypráví pamětník, jak dopadla jeho studia na herecké akademii ve Varšavě. V sedmdesátých letech navázal studiem divadelní režie na Akademii múzických umění v Praze. „Jsem nesmírně hrdý na to, že mi ve Varšavě neřekli, že jsem blbý Pepík, a v Praze mi zase neřekli, že jsem blbý Polák. Jazykově jsem se pohyboval tak, že ve Varšavě nebylo poznat, že jsem z Čech, a v Praze, že jsem z těšínského Slezska,” chlubí se Karol Suszka. V Těšínském divadle působil ještě na konci šedesátých let, pak ale musel narukovat na vojnu do Karviné. Za práci v divadle je ale dodnes vděčný. „Měl jsem štěstí, že jsem do toho divadla šel, a to mě spolklo. Jsem šťastný, že jsem se tam dostal, vydržel jsem pětašedesát roků.” 

S politikou jsem nechtěl mít nic společného

K několika pauzám ale došlo. Po studiích režie v Praze působil v Těšínském divadle jako režisér tři sezony. V roce 1979 se dokonce stal šéfem polské scény. Tím byl až do roku 1988, kdy se však soubor začal rozpadat. V té době přišla nabídka do ostravského Divadla Petra Bezruče. „Samozřejmě, že jsem souhlasil, poněvadž tady jsem s tím chtěl skončit. A stal jsem se šéfem Divadla Petra Bezruče, ale po čtyřech měsících jsem si uvědomil, že tam nemám co dělat. Že moje místo je v Českém Těšíně,” vysvětluje pamětník, proč se na ostravské scéně dlouho neohřál. A i když byl rád, že se politické poměry uvolňují, nelíbilo se mu, jak moc politika zasahuje do dění v divadle. Na konci roku 1988 odjel na dva měsíce do Španělska. Když se vrátil, od Bezručů odešel. Později dostal nabídku zase z Českého Těšína, tentokrát na šéfování české scény. Za sametovou revoluci byl rád, ale příliš se do ní nezapojoval. „S politikou jsem nechtěl mít nic společného, nebyl jsem aktivista,” přiznává Karol Suszka. „Diváci se v té době odsunuli od divadla na úkor politického dění. Hledali jsme možnosti, jak diváky udržet a přesvědčit je, že jsme tu pro ně,” vypráví, jak si divadla na počátku devadesátých let procházela malou krizí. 

Zatímco řada scén se tak podle jeho názoru uchylovala k avantgardním kusům, jeho domovské divadlo se obrátilo směrem ke klasice. V roce 1991 tak měla pod režijním dohledem Karola Suszky premiéru Sněhurka, o tři roky později přibylo ještě muzikálové ztvárnění Ferdy Mravence. Oba kusy se na těšínských prknech hrají dodnes a těší se obrovskému zájmu. „Jedna paní tady z Českého Těšína čekala čtyři roky, až dostane lístek. Nikdy se na ni nedostalo, vždy bylo vyprodáno. Takže si donesla židli z domu a řekla, že si tu sedne a nikdo ji nevyhodí,” směje se i po letech pamětník. „Dodnes se tu mezi herci, kteří dokončili konzervatoř, říká, že kdo nehrál ve Sněhurce, nebyl v Těšínském divadle,” pyšní se. Sám je tomuto divadlu věrný dodnes. Od roku 2000 se dokonce na osmnáct let stal jeho ředitelem. A i když by si už mohl užívat důchodového věku, stále pracuje na nových hrách. Aktuálně zpracovává muzikál pro jedno polské divadlo. Podle jeho názoru by měli do divadla chodit všichni, bez ohledu na věk. „Hlavně mládež by měla chodit, to je jedno, jestli to chápe, nebo nechápe. Určitě to bude chápat za pár roků. A všechno se jí vrátí,” uzavírá své vyprávění Karol Suszka. V roce 2024 žil na Frýdecko-Místecku.