Jindřich Suchánek

* 1954  

  • „Měli jsme úžasný pobyt. Vatikánští organizátoři poutě se k nám chovali jako k oficiálně akreditované televizi samizdatu z Česka. Takže jsme měli lepší postavení než italská televize nebo BBC. Oni nám dali to nejbližší místo u papeže. My jsme byli takoví obyčejní, svačinka nám čouhala z kapsy, lidi tam na nás koukali. My jsme byli turisti ze socialistického Československa, vypadali jsme hrozně. Natočili jsme tu pouť a udělali jsme z toho potom Píseň o veliké pouti. Dotáčky jsme dělali v Assisi, protože jsme to spojili jako Anežka – Klára, ony si tehdy psaly, tak na těch dopisech je postavený ten film. Není to klasický dokument jak se i dnes dělají nebo dřív dělaly, ale má to jakousi uměleckou vizáž. Takže čte nám Marie Pištěková jako herečka dopis, který Klára píše Anežce a my máme umělecké záběry z Assisi. Takto je to dělané. Pak samozřejmě ta kanonizace, mše u Klimenta, svatý Pavel za hradbami, nějaké výpovědi svědků. Tak jsme to udělali dohromady. Součástí toho byla audience s papežem Janem Pavlem II. v aule, kde Tomáš Halík poprvé řekl, že se blýská na lepší časy a až bude Anežka svatořečená, tak přijde svoboda do českých zemí. To my máme zachycené, i setkání kardinála Tomáška a Svatého otce.“

  • „Palachův týden, tam jsem strávil tři dny, to bylo takové nejdramatičtější. Bydleli jsme u Alenky Šenkyříkové a jejího manžela Ladi V Jirchářích. Šli jsme se na to podívat.“ - „To bylo tedy v roce 1989?“ - „Ano. V lednu ke 20. výročí Palacha. Tak se sešli lidé u koně a bylo tam pět, deset tisíc lidí. Přicházely ty davy. Policajti udělali chybu, že do nás vlítli. Takže ty davy se přesouvaly, vodní děla do toho, hvízdání, pískání. To byla taková veřejná demonstrace. Zatýkání, mlácení, tam byly ty obušky. My jsme měli dobrý přehled, protože jsme stáli někde na hraně Jindřišské a Vodičkovy, tak jsme viděli ty davy policajtů. To všichni viděli, tak se to přesouvalo jinam. Tak zas ti policajti jinam. Tak zase jiní jinam. Samozřejmě se tam dostali, pozatýkali tam spoustu lidí. Trvalo to dvě tři hodiny, začínalo to v 17 hodin. Na druhý den jsme tam šli zase a byl tam dvojnásobný počet lidí.

  • „Kardinál Tomášek se zachoval dobře. My jsme k němu jezdili díky Elišce Kovalové, která byla ve vesničce, kde on sloužil. Jako jediná chodila ke svatému přijímání právě k němu. Takže on si ji už jako čtrnáctiletou zapamatoval. Ona za ním jednou za rok jezdila jako za svým duchovním otcem a vždycky nás vzala s sebou. Tři, čtyři jsme s ní jeli do Prahy vlakem v roce 1986, 1987. Referovali jsme mu, co se děje v podzemní církvi na Olomoucku. On to strašně rád poslouchal. Vždycky nám pustil nahlas tranzistorové rádio, Helenu Vondráčkovou, Michala Davida. On naschvál ladil toto. Nahlas to pustil, říkal: ‚Aby ti, co nás poslouchají, měli aspoň hezký zážitek.‘ A my jsme si povídali. A vždycky když mluvil o Kristu, tak ztlumil rádio a nahlas: ‚Za Kristem běžte!‘ Zase to pustil. To byla formace. Nejvyšší představitel církve pouštěl rádio, aby nás neslyšeli estébáci. To formuje člověka, tyto věci.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Olomouc, 12.04.2019

    (audio)
    délka: 03:10:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Doba, kdy vládli hlupáci nad inteligencí

Jindřich Suchánek on a contemporary picture
Jindřich Suchánek on a contemporary picture
zdroj: archiv pamětníka

Jindřich Suchánek se narodil 1. dubna 1954 v Brně. Jeho otec, profesionální voják, se s rodinou přestěhoval do Olomouce, ale tam ho v rámci čistek z armády vyřadili. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se Jindřich začal více zajímat o politiku. Na gymnáziu ve Šternberku těžce nesl nesmyslná normalizační omezení a po maturitě ho opakovaně nepřijali na vysokou školu. Během povinné základní vojenské služby zažil krutou šikanu. V Olomouci se oženil, konvertoval ke křesťanství a zapojil se do společenství věřících. Absolvoval tajné semináře teologie u Josefa Zvěřiny. Koordinoval vydávání a distribuci samizdatové náboženské literatury a účastnil se aktivit na podporu nespravedlivě stíhaných lidí. Po Národní pouti na Velehradě v roce 1985 založil s bratrem Vladimírem samizdatové filmové Studio Velehrad. Tajně natáčeli a distribuovali duchovní filmy a jeli i do Říma natáčet svatořečení Anežky České. Na konci 80. let jezdil do Prahy na manifestace, které bývaly násilně potlačeny. Po 17. listopadu 1989 organizoval demonstrace v Olomouci a aktivně se zapojil do Občanského fóra. Od roku 1990 obnovoval a vedl Arcidiecézní charitu Olomouc, zakládal oblastní charity, zorganizoval mnoho projektů a rychlou pomoc při humanitárních katastrofách. Od roku 2006 je redaktorem TV Noe, kde připravuje pořad o vesmíru a přírodě.