„Když se vrátíte z mise, tak samozřejmě absolvujete různá vyšetření. A součástí předvýjezdového i povýjezdového vyšetření jsou psychologické testy nebo pohovor s psychologem. Když jsme si spolu vyprávěli, tak na závěr toho rozhovoru říká: ‚Pane kolego, já mám pocit, že bych potřeboval psychiatra spíš já, ne vy.‘ Nesmíte na to zapomenout, protože to se nedá. Já jsem se od toho odosobnil. Ten příběh běží vedle mě. Ten Dan, který to zažil, stojí vedle mě, ale ten Dan, který žije dneska, jsem já. Nevím, jestli je to správně, nebo špatně, ale v každém případě mě to v noci nebudí. Ale vím, že na to nemůžu zapomenout, protože na zlo nesmíte zapomínat, byť to zní jako klišé. Vždycky si musíte uvědomit, že je tady. Já vždycky říkám, že vím, jak voní smrt. Víte, jak s ní máte mluvit nebo jak se k ní máte stavět.“
„Já jsem si jednou vzal jenom sandály, trenýrky a tričko, do batůžku pistoli a šel jsem projít Bagdád mimo green zónu, která byla v podstatě jediným bezpečným místem. Moji kolegové mi řekli, že už se nevrátím. Ale já jsem se vrátil. A viděl jsem město tak, jak skutečně je. Nic se mi nestalo. Seděl jsem na ulici s lidmi, jedl jsem s nimi. Oni věděli moc dobře, že nejsem jejich, protože když se na mě podíváte, tak asi těžko můžu tvrdit, že jsem Iráčan. Fakt se mi nestalo nic. Ukazovali mi i hrob neznámého vojína, kde je známá fotka Saddáma Husajna s puškou z Čezety na tribunách, kde probíhaly přehlídky atd. Tak tam jsem všude stál. Byl jsem i daleko ve městě, kde byly bývalé vládní čtvrti. Vidíte, že to muselo být přenádherné město, což potvrzovali i místní. Je zajímavé, že zejména mladí uměli dobře anglicky a měli ochotu popisovat, co se tam stalo.“
„Jak jsme hlídali Sekyraču, tak nám lidé ze Sekyrači říkali, že v jedné vesnici, v Podujevë, kde jsme taky působili, žila jedna stará paní učitelka, které zlikvidovali dům, podřezali všechny stromy, které tam staletí byly. A já jsem pro ni tenkrát jel do Medveđe, což bylo v tehdejším Srbsku, těsně pod Sekyračou. Tajně jsem ji přivezl do té vesnice a ona mi tam plakala, protože viděla, jakým způsobem byl její život zničen. Dům zbořen, obrovské tři duby pořezány – vyloženě naschvál. To jsou poměrně silné okamžiky, kdy vám pláče sedmdesátiletá paní nad tím, že všechno, co zažila, někdo rozbil. A takových situací tam bylo víc.“
Daniel Struž se narodil 25. října 1968 v Opavě. Dětství prožil částečně v Háji ve Slezsku a v Ostravě. Maturitu složil na gymnáziu v Ostravě-Porubě. K překvapení jeho blízkých si po maturitě podal přihlášku na Vysokou vojenskou školu pozemního vojska, na obor vševojskový týl. V roce 1991 školu úspěšně absolvoval a získal tak titul inženýr ekonomie. Během své kariéry v armádě absolvoval čtyři zahraniční mise. V roce 2001 působil v misi KFOR v Kosovu a v roce 2002 v misi SFOR II v Bosně a Hercegovině. V obou misích působil jako zástupce jednotky civilně-vojenské spolupráce. Po návratu z Bosny a Hercegoviny působil jako zástupce ředitele úřadu pro civilně-vojenskou spolupráci a psychologické operace (CIMIC/PSYOPS), poté přešel k vojenskému zpravodajství. V roce 2007 se účastnil mise v Iráku jako vojenský zpravodaj. Po návratu absolvoval přípravu na misi v Afghánistánu, kde byl součástí týmu Allied Command Counterintelligence (ACCI). Na misi odjel začátkem roku 2008. Za službu v Afghánistánu mu bylo uděleno vyznamenání The Army Commendation Medal. Po ukončení úspěšné kariéry v armádě našel uplatnění v České zbrojovce, kde se nakonec vypracoval až na produktového ředitele. Dnes žije pamětník v Řečkovicích a zastává pozici předsedy představenstva Brněnských vodáren a kanalizací. Je také aktivní v politice.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
