Petr Strnadel

„Protože jsem byl přesvědčený, že nedělám nic špatného, tak jsem se s tím vůbec neschovával. Stejně jako když mě táta přistihl, jak něco ve čtrnácti letech otevřeně vykládám, tak jsem ten modus operandi nikdy nijak nezměnil. Pro mě bylo nepochopitelné, když jsem se dověděl, že se kluci nějak domlouvají na tom, že jeden něco na toho druhého estébákům řekne, ale má vlastně od něj povoleno to říct, takže pak na tom nebude nic špatného. Aby si to nějak ulehčili. Pro mě bylo nepřijatelné vůbec se s estébáky jakkoli bavit. Samozřejmě, kdyby se stalo, že bych měl tašku plnou nějakých samizdatů a seděl bych někde v hospodě a začala by tam šťára, tak bych tu tašku nějak kopnul pod lavice. Nehlásil bych se k ní. To jsem zase takový hrdina nebyl, že bych jim to šel ukázat a říct, aby mě zmlátili a zavřeli. Ale že bych si s tím dělal starosti? Nebo si lustroval, komu něco půjčím nebo něco řeknu… To jsem nedělal.“

„Celou dobu jsem toužil po tom, abych mohl pracovat na čističce. To byl můj životní obzor. Emigrovat jsme se ženou nechtěli, ale také jsem vůbec neviděl konec, že by mohl komunismus skončit. Takže jsem si chtěl sehnat fleka na čističce odpadních vod, protože mi jeden kamarád vyprávěl, že je to prostě bomba. Že tě tam nikdo neotravuje, že jsi tam zašitej. Měl jsem představu, že tam budu mít svůj starý psací stroj značky Mercedes. Nevím ani, kdo mi to kdy daroval… Tak jsem si to maloval, že si na čističce budu smolit texty, a když budu mít štěstí, tak mě nezavřou. To byl můj horizont. To jsem byl vlastně ještě děcko.“