Vojtěch Stříteský

* 1961

  • „Z dnešního pohledu to bylo opravdu velmi improvizované, protože asi nejmodernější komunikační prostředek byl telefon, pevná linka, a fax. Samozřejmě bez mobilů, bez internetu apod. Ale zase jsme k sobě měli všichni docela blízko. Když se řeklo: ‚Ve tři u Smetany‘, tak jsme tam byli, i kdyby se dělo, nevím co. Pokyny jsme si říkali. Myslím, že to spustilo několik lidí, kteří se dostali do Prahy. Ať jsem to byl já, ať to byl pan doktor František Zeman, Vlasta Žák se svojí ženou Magdou, Radek Kašpar, Olda Hejl. Kdo jsme zažili pražskou atmosféru, tak jsme najednou začali říkat, co je asi potřeba udělat. Mirek Brýdl, který měl výborné kontakty v Praze, přivezl první plakátky a Vojta Dostál ze Smetanova domu začal ručně malovat plakáty: ‚Přijďte zítra v šest hodin ke Smetanovi.‘ Pak jsme se na místě domluvili, kdo, kdy, s čím vystoupí. František Zeman měl přirozenou autoritu jako zubař, samozřejmě, a byl osobnost. Vždycky se k němu přihlásili: ‚Já jsem z té a té vysoké školy, já bych chtěl něco říci o tomhle, pan farář Českobratrské církve evangelické by chtěl promluvit na tohle téma atd.‘ Byla to svobodná tribuna názorů. Viděli jsme, že spousta lidí stojí nikoliv u pomníku, ale v podsíních a jenom nás pozorují. Někteří i za okny, protože se báli, jak to všechno dopadne, jestli tam najednou nevjedou policisti. Oni okolo nás jezdili v autech a byla tam spousta tajných, tedy estébáků, kteří zapisovali, co se děje, ale nezasahovali, a už vůbec ne násilím, protože měli příkaz, aby nešli proti nám silou.“

  • „My jsme byli v sobotu 18. listopadu kolem páté už u autobusů, protože ten den pořádal Filmový klub zájezd do Prahy na promítání zakázaných filmů, které jsme si nemohli dovolit přivézt do Litomyšle, protože to by nás asi doopravdy zavřeli. My jsme si občas promítli zakázaný film, ale nějak se to podařilo ututlat. My jsme měli přátele na Maďarském kulturním středisku, kteří měli několik archivních filmů o tom, jak je to s komunisty doopravdy. Odjeli jsme do Prahy a už jsme věděli, že se něco děje, protože v ranní Lidové demokracii vyšel krátký článek, že byli zbiti studenti na Národní třídě a že Veřejná bezpečnost zasáhla s nesmírnou brutalitou. My jsme přijeli do Prahy a bylo to jiné město. Přes noc se Praha změnila a my jsme se najednou konfrontovali s účastníky té demonstrace. Konkrétně člověk z Maďarského kulturního střediska, Dr. Jenö Gál, což byl můj velký kamarád, on mluvil maďarsky jako česky, česky jako maďarsky, nám ukazoval záda. Seděli jsme v hospodě, on si sundal kabát a on je měl jedno velké modré jelito, jak je všechny zmydlili pendreky. Říkal, že to ještě neviděl, že kopali do hlavy ležící děvčata, tahali je za vlasy po zemi. Ten zákrok byl brutální, on z toho byl otřesený. Všechno jsme si to říkali a celá Praha už byla tak trochu vzhůru nohama. Já jsem tenkrát v Praze zůstal ještě na další den, do neděle. Byl jsem tam s manželkou a měli jsme domluvené s kamarádem z vojny, že u něho budeme spát a půjdeme do kina a do muzea. Nakonec jsme byli jenom v kině, protože jinak jsme chodili z Národní třídy na Václavák a všude už se houfovaly tisíce lidí, každý si s každým vyměňoval informace a najednou bylo jasné, že to začalo.“

  • „V Litomyšli a v tomto kraji, na Litomyšlsku, bylo docela běžné, že lidi chodili do kostela. Takových rodin, jako byla naše, bylo víc a oni s námi nemohli zamést úplně tak, jak by si představovali. Spíš to mělo hloupé konsekvence, že třeba sestra, která byla vysloveně kantorský typ, nemohla jít studovat pedagogický obor, protože to bylo zakázáno. Třídní učitelka řekla mojí mamince na rodičovském sdružení: ‚Já jí v životě nemůžu podepsat přihlášku na střední školu pedagogického zaměření, to nejde. Vy chodíte do náboženství, i vaše děti, a to je vyloučená věc.‘ A když byl bratr umisťovaný na vojně, dostal ten nejhorší možný útvar, protože měl v papírech, v posudku, napsáno, že je náboženský fanatik. Bylo to absurdní a nesmyslné, protože jsme byli rodina jako každá druhá a o náboženském fanatismu nemohla být řeč. Zkrátka a dobře, ti vládnoucí, komunisté a jejich struktury, si dokázali najít taková místečka, kde vás to zabolí jako jedince, jako rodinu, co všechno mají ostatní povoleno, a co vy nemáte povoleno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ZŠ T. G. Masaryka v Litomyšli, 27.03.2019

    (audio)
    délka: 58:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Masarykovské „nebát se a nekrást“, být ohleduplný k bližním a chovat se tak, aby se člověk mohl ohlédnout za svými činy bez červenání se

Projev Vojtěcha Stříteského 3. 11. 1989
Projev Vojtěcha Stříteského 3. 11. 1989
zdroj: Soukromý archiv

Vojtěch Stříteský se narodil 30. září 1961 v Litomyšli a pochází z rodiny s devíti dětmi. Chodili, jak to bylo v litomyšlském regionu běžné, do kostela a on byl od svých pěti let ministrantem. Náboženství bylo později důvodem, proč jeho sestra nemohla studovat pedagogickou školu a jeho bratr byl režimem označen za náboženského fanatika. Okupaci v roce 1968 zažil ve svém rodném městě, sledovali s celou rodinou příjezd tanků a obrněných vozů z lešení na domě. Začal navštěvovat maturitní učební obor číšník, ale v roce 1979 nastoupil na nově otevřenou konzervatoř v Pardubicích, kde šest let studoval operní zpěv. V roce 1982 založil se svým kamarádem úspěšný Filmový klub, který promítal každé dva týdny film s lektorským úvodem. V roce 1989 byl pamětník v Praze a zažil tamní atmosféru během protirežimních protestů. Po návratu domů začal spolu s dalšími pořádat shromáždění u pomníku Bedřicha Smetany. V sedmi lidech také založili místní Občanské fórum. Po sametové revoluci se účastnil komunální politiky jako zastupitel, radní i místostarosta. Od roku 1983 se podílí na tvorbě festivalu Smetanova Litomyšl a od roku 1992 je jeho uměleckým ředitelem a dramaturgem. Má rád hudbu, film a cestování.