Miluše Straková

„Můj muž byl zaměstnaný na bezpečnosti v Jihlavě, čili policista. Takže to jsem celou tu dobu, třeba tejden nepřišel domů, nevěděla jsem, co se děje. A když jsem po týdnu přišla jako do města, potřebovala jsem, nevím, co jsem potřebovala, do lékárny nebo kam…, tak jsem viděla zdevastovaný město, ale měla jsem pocit, že nadělali větší škodu naši lidi, jak vytrhávali ty dlaždice. Protože to jihlavský náměstí bylo z těch kočičáků v té první fázi. Něco děsivýho. A můžu vám říct, že i ty vztahy mezi lidmi byly takový prapodivný, že jste nevěděla, jestli můžete s někým mluvit. Jakože udávali? Pamatuji si to, že tam dokonce se upálil jeden místní občan – a byl to dokonce náš soused. Kupodivu – byl to prostě alkoholik. Na protest? Asi to mělo být na protest, na to si pamatuju, když byl pohřeb jeho s vojenskýma poctama. Nekonečný průvod.“