„Já jsem samozřejmě vyšel do ulic se studenty a s pracovníky Škodových závodů. To byla ohromná akce, kde se vyhazovaly spisy z plzeňského krajského soudu ve Veleslavínově ulici nebo dokumenty z radnice. Všechno bylo obsazeno a bylo veliké nadšení. To se vzedmula taková vlna. Já jsem byl na Masarykově náměstí, kde byly různé symboly dvouletky a zabarikádovaný za dřevěnými zástěnami pomník prezidenta Masaryka. To jsme odstranili a někteří lidi to zapálili. Někdo zavolal hasiče, ty jsme ovšem vytlačili ven.“
„Někteří lidé nebyli doma, a oni se přesto u nich ubytovali. Vím, že můj kolega přišel domů s rodiči a bydleli tam Američané a vlezli si do postele i v uniformě a botech. Velice se pak všem těmto lidem, kteří bydleli na Slovanech, odvděčili. Od výstroje, sportovního náčiní, a darovali dokonce i džípy.“
„Oni jeli potom nahoru na Slovany, kde se vytvořil tábor, a já jsem se tam pak hned brzo večer objevil. Otevřeli polní kuchyni a zájemcům z civilních řad nabízeli, co měli navařeno. To bylo úžasné mít kakao nebo pomeranč po době války, kdy nebylo nic k sehnání. Taky tam mám vzpomínku na jednu večeři. Pamatuju si, že to bylo vepřové s jablečnou šťávou a bramborová kaše a k tomu mandarinkový kompot. U plotu tam seděl jeden černoch, který popíjel cosi z ešusu, taky mi nabízel. Já jsem si loknul a on v tom měl whisky. Strašně se smál, jak jsem se otřásl a běžel nahoru pryč.“
Karel Stoll se narodil 11. června 1933 v Plzni. Mladá rodina tehdy sice žila na Podkarpatské Rusi, ale maminka si přála porodit doma. Do rodného města se Stollovi natrvalo vrátili, když byly Karlovi dva roky. Během druhé světové války zažil bombardování Plzně a jako dvanáctiletý kluk během osvobození města nadšeně vítal americké vojáky. Po válce vstoupil Karel Stoll do skautského oddílu Kotva, se kterým v roce 1946 položili základy pomníku americkým vojákům. V padesátých letech nesouhlasil s komunistickým režimem a jako student se účastnil protestů v centru Plzně proti měnové reformě. Komunisté jej kvůli tomu vyloučili z vysoké školy. Ke studiím se však později vrátil a vystudoval ČVUT v Praze. V sedmdesátých letech začal díky znalosti cizích jazyků pracovně vyjíždět do západních evropských zemí jako expert na železniční sítě. V Německu navázal styky s exulanty z církevního prostředí a podílel se na převážení a distribuci v Německu tištěných misálů. V roce 1980 se s rodinou přestěhoval do Líbeznic. S manželkou Helenou organizovali koncerty v kostelech a v polovině osmdesátých let založili tradici přednesu Rybovy mše v kostele v Líbeznicích. V té době jej už bez jeho vědomí sledovala státní policie. V revoluční době na konci roku 1989 působil pamětník jako řidič pražských herců Jany Hlaváčové a Borise Rösnera. V Líbeznicích spoluzaložil Občanské fórum. Po revoluci působil i nadále jako expert na železniční dopravu. V roce 2022 žil v domku v Líbeznicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
