Ing. Ivo Stehlík

* 1963

  • „Třeba ten Aleš, kolikrát jsem se zastavil v práci a jen jsem ho pozoroval. To bylo jako balet – když někdo něco umí a umí to skoro dokonale. Nebyla to baletka, je to chlap o tři centimetry vyšší než já, má nějakých 186 centimetrů a přes metrák váhy. Je to obrovský svalnatý chlap, pila v jeho rukou, i když je velká, vypadá docela malá. Jde okolo stromu a odvětvuje a dělá to tak plynule, tak krásně, že to vypadá jako balet.“

  • „Když jsme mluvili s tehdejším šéfem Národního parku Bavorský les, což byl Hans Bibelriether, velká osobnost jejich ochrany přírody, říkal nám: ‚Vy si nedovedete představit, jaké tlaky tady byly proti zřízení národního parku. Všichni Bavoráci jsou pinktlich. Když nemáte hnůj zařezaný do kostky, perfektně nabílenou fasádu, dokonalou střechu, muškáty v oknech, jste švajneraj. A teď si představte, že na kusu lesa necháte přírodu, ať si dělá, co chce, leží tam poválené dříví a nikdo ho neuklízí. To bylo strašné, co lidi dělali.‘ Já si myslím, že Bibelriether měl v tomhle pravdu, tlaky tam byly obrovské. Ale u nás je to mnohem horší. Tady se do toho míchají rezidua pohraničí – území, které v Bavorsku nebylo. Tam sice chodila pohraniční policie, ale to byli zaměstnanci nějakého ministerstva, v podstatě normální policajti. Kdežto tady byla Pohraniční stráž se všemi negativy, s vojenskou službou, kterou tu dělali běžní kluci, s tím, že co pohraničník, to komunista nebo prověřený a pro stranu přijatelný člověk. Tihle lidé v pohraničí zůstali. Dodnes je to specifikum Volar, kde byla obrovská jednotka Pohraniční stráže. Většina důstojníků tam zůstala, děti vychovali ve stejném duchu, v jakém byli vychováni oni. Volary jsou obec velmi nakloněná komunistické straně, ukázalo se to i při posledních volbách prezidenta.“

  • „Jak jsme se přátelili, člověk se dřív nebo později dostal do hledáčku místní Státní bezpečnosti. Posléze nás, když bylo nějaké významné výročí a očekávalo se, že disent bude dělat v Praze nějaké protestní akce, zvali na kobereček a domlouvali nám, abychom nikam nejezdili, sekali latinu. Aniž jsme to tušili, revoluce se blížila mílovými kroky, ale to člověk v té době nevěděl. Někdy v roce 1989 jsme u Klišíků na baráku dělali sraz jihozápadočeských nezávislých iniciativ. Při té příležitosti Míru Crhu, dneska Bohumila Harmonického, policajti sebrali přímo u naší stodoly, když tlačil před sebou káru, kde měl basy s pivem a limonády na pohoštění pro lidi, kteří se sjedou u Klišíků na baráku. A vznikla z toho humorná situace. Míru strčili do auta, ale co s károu? Na to policejní auta nebyla zařízená. Najednou slyšíme bušení na vrata. Když jsme otevřeli, stál tam policajt v uniformě, tlačil před sebou káru a řekl památná slova: ‚Tohle si tu pan Crha nechá.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 22.02.2023

    (audio)
    délka: 03:05:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když se pro dřevorubce stane Šumava domovem

Ivo Stehlík v roce 2023
Ivo Stehlík v roce 2023
zdroj: plzeňské studio

Ivo Stehlík se narodil 1. dubna 1963 v Novém Městě na Moravě, vyrostl ve Žďáru nad Sázavou. Jeho otec Jaroslav byl strojní inženýr, celý život pracoval ve Žďasu (Žďárských strojírnách a slévárnách). Pamětníkův děda Alois vyráběl „zlatičky“ pro zlacení knih, dodnes známé jako „stehlíkovky“. Matka Marie se narodila v Hradci u Ledče nad Sázavou, statek komunisté jejím rodičům zabavili. Ivo Stehlík vystudoval ostravskou Vysokou školu báňskou, obor geologie. Po škole krátce pracoval v Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře, pak nastoupil na vojnu do raketové základny u Dobříše. V roce 1988 se přestěhoval za manželkou Jitkou do Volar a začal pracovat jako dřevorubec. Ve Volarech se seznámil s místními oponenty komunistického režimu Miroslavem Crhou a dvojčaty Františkem a Ondřejem Klišíkovými. V prachatickém lesním závodě zakládal a vedl Občanské fórum. Po prvních svobodných volbách byl místostarostou Volar, pomáhal při prosazení vzniku Národního parku Šumava. Z radnice se vrátil znovu jako dřevorubec do lesa. V roce 1999 vydal svoje Dřevorubecké pohádky, přestal dělat dřevorubce a stal se nakladatelem a distributorem knih. Mimo jiné vydal též knihu rozhovorů, které vedl s příznivci národního parku, nazvanou Šumava domovem.