„A tatínek byl na tom Dole Alexandr v Hrdlovce, potom to byl Důl Gottwald a už je zrušenej. Už se tam netěží. Byl to hlubinnej důl, nebezpečnej důl. Protože vedle byla nelsonská katastrofa v roce 1934, tam zůstalo 144 horníků – mezi nima můj strýc, protože tam byly plyny v tom dole, tak byly výbuchy. Tatínek naštěstí, že byl jenom zasypanej, ráno ho přivezli se zedřenejma zádama. No, a do toho přišla ta hrůzná doba okupace. My jsme měli připraveno v protektorátě… tatínek práci i bydlení, že utečeme jako hodně našich sousedů a spoluobčanů. Jenomže když zabrali i Čechy – protektorát jako takovej, tak tatínek říkal: ‚No, mámo, dyť je to tam stejný. Dyť je Hitler všude. Tady mám aspoň jistou práci a byt.‘“
„Můj tatínek pracoval v odboji, protože byl v hlubině a tam měli trhaviny. Můj tatínek dělal vedoucího úseku – revíru v tý hlubině, no, a ty trhaviny kradl a dával odbojářům. Někdo to prozradil, někdo nevydržel a zavřeli jich tenkrát z Hrdlovky a z Lomu na Mostecku 60 odbojářů. Nejdřív byli v Mostě na výsleších. Bylo to hodně zlý, bylo to na trest smrti. Jenomže všechny papíry o tom procesu hlavnim byly v Drážďanech. Tam v tu dobu byl ten obrovskej nálet a papíry shořely. Takže oni písemně proti nim ztratili ten základ, tak trest smrti nebyl. Ale bylo to hrozný, odlifrovali je do Bavorska, do Straubingu a tam můj tatínek nebohej byl.“
„V pětačtyřicátym jsme se dočkaly toho osvobození a nevěděly jsme (dcery s matkou – pozn. ed.) o tatínkovi vůbec nic. Celou tu dobu jsme vůbec nic nevěděly. Jenom, že je pryč z Mostu z věznice. Strašný bylo, děti, když se vypravovaly výpravy z Prahy autama do toho Německa a do toho koncentráku pro ty naše lidi. A to už bylo tejden po převratě a nic jsme nevěděly a tatínek nikde a to bylo strašný, na to nezapomenu do mý smrti. A teď nám v noci někdo bušil na dveře, to bylo osmej den, a tatínka nám přivedli, ve vězeňskejch hadrech. Prostě zbídačenej hrozitánsky, strašně.“
Zdeňka Staňková, rozená Musilová se narodila roku 1930 v dnes již neexistující obci Hrdlovka v severních Čechách. Její tatínek pracoval nejdříve v Dole Nelson, kde došlo v roce 1934 k výbuchu, při kterém zemřelo 144 horníků, včetně jejího strýce. Otec byl poraněn na zádech, ale katastrofu přežil. Později získával v dole trhaviny a dával je odbojářům. Po prozrazení skončil v koncentračním táboře v Bavorsku. Zdeňka Staňková se svojí o rok mladší sestrou navštěvovaly českou školu pouhé dva roky. Po otcově odsouzení musely do školy s německým vedením, kde je šikanovali učitelé i němečtí spolužáci. Po válce šla do učení. V 19 letech poznala svého budoucího manžela, za kterého se v roce 1951 provdala a měla s ním dvě děti. Zdeňka Staňková žila se svou první a jedinou láskou 56 let. Přestěhovali se do Kadaně a potom do Místa. Jejich děti vystudovaly vysoké školy a dnes mají vlastní rodiny. Po tragické smrti manžela se Zdeňka Staňková uchýlila do domova pro seniory, kde se prý má jako na zámku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
