„Jak jsme utíkali přes Albánii, tak nám pomáhali. Tím, že už byli po válce, tak to bylo o něčem jiném. V těch vesnicích se nám snažili pomoct. Ale zase si pamatuji, že maminka tam chodila pracovat. Trvalo to dlouho, než jsme došli k moři, než nám orgány, které nás, kteří jsme šli pěšky, vedly, vytvořily cestu. Maminka škrabala kukuřici, abychom něco dostali. Starší vždycky postavili takovou salaš, dřevěný přístřešek pokrytý bukovým listím, v tom jsme pobývali.“
„Pamatuji si, že už jsme měli vzájemnou komunikaci přes dopisy. Tak jsme dostali i adresy, kde jsou moji sourozenci. Já jsem měl takovou energickou babičku. Byla negramotná, ale velmi energická. Vzali jsme ty adresy a jeli jsme spolu přes celou republiku, abychom je navštívili. Bylo úžasné, jak nám lidé vycházeli vstříc. Nádražáci vzali adresu a dovezli nás vlakem až na to místo. Takže jsme projeli celou republiku bez problému.“
„Ptala jste se na mého otce. Já si ho osobně moc nepamatuji. On se narodil dokonce v Americe. Můj děda byl pravoslavným popem a byl v jedné z prvních velkých osidlovacích vln a přestěhoval se do Ameriky. Pak se ale rozhodl, že jak vydělá pár peněz, vrátí se zpátky do Řecka. My na té vesnici jsme tak měli dokonce kovovou postel a gramofon, to si dovezli.“
„Pokud se řecké ženy oblékly do černého, většinou se znovu nevdaly. Maminka ovdověla, když jí bylo dvacet sedm let. Mojí tetě, která tady také byla, se zabil muž na Hlubině, v tom dole, kde zahynulo tenkrát šedesát horníků. Tak ona taky zůstala sama. V Řecku to tak bylo. Nevím, teď už je to asi o něčem jiném, ale v padesátých a šedesátých letech se málokterá žena vdala znovu.“
„Pamatuji si ten nejhorší den, kdy v občanské válce padl můj otec. Když se to maminka dozvěděla, celá rodina i sourozenci se oblékli do černého. Na Balkáně se takové události dost prožívají. Předtím padli i tři moji strejdové, maminky bratři. Ten den dobře pamatuji. Jako dítě jsem se úplně lekl a utekl jsem k mladšímu strejdovi. Byla to pro nás černá hodina občanské války.“
Aristidis Spiropoulos se narodil v roce 1943 v řecké oblasti Grevena. Ve svých čtyřech letech musel se svou matkou a mladší sestrou opustit Řecko. Cestovali přes Albánii. Poté se lodí dostali do Polska a Československa. Otec zemřel během občanské války. Starší sourozenci se do Československa dostali dříve a byli umístěni do dětských domovů. Jeho mladší sestra zemřela v Mikulově na zápal plic. On, jeho matka a další příbuzní se přestěhovali na Krnovsko. Matka se nikdy znovu nevdala a dodržovala vdovský smutek. Aristidis se stal elektromontérem a v roce 1967 si vzal Češku, s níž má dvě dcery. Vnoučata mají k Řecku silný vztah, angažují se v řeckých tanečních a pěveckých souborech. Pan Spiropoulos uvažoval o návratu do Řecka, ale kvůli rodině se rozhodl zůstat. Do Řecka ale jezdí velmi rád, řecká mentalita je mu blízká, oba jeho sourozenci se tam vrátili. Doma se však cítí v českých Albrechticích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
