"Když táta odešel, nikdo tam nebyl, tam jsem stáli... vchod do té vily byl takový, že před tím byl udělaný takový jako krycí. Máma stála opřená o ten blok. ještě tam byla jedna z těch kuchařek, bavily se a já jsem si tam hrála vedle, skákala na skákadle. No a kolem mamky proletěla kulka a zabořila se tam vedla a za chvilku ještě jedna, ale ta už náhodou ne blízko. Tak jsme se šly honem schovat domů. Za chvilku tam přišli Němci. Museli do baráku, prošli celý barák, jestli se tam něco neděje, a odešli. Jo a matka musela jít... Dole byla garáž, ani jsme nevěděli, co tam je. On naproti bydlel nějaký pan Matějíček, to si pamatuju, a ten měl starožitnosti prý u Mánesa a ten tam občas měl auto. Doteď vidím, jak ti Němci na mámu, že to musí odemknout. Ona šla dolů, já jsem stála nahoře, protože to bylo pár schodů dolů, protože to bylo v kopci. Za mámou půlkruh, napřažené pušky. A ona to odemykala. Bylo mi opravdu... to nebylo nic příjemného. Odemkla. Naštěstí tam nic nebylo. To bylo jediné štěstí."
"To jsem byla nějak doma a vím, že jsem hlídala jedné paní miminko s kočárkem, protože jsem měla děti ráda. Máma mě pak zavolala, že mám jít na oběd, tak jsem šla domů na oběd a ta paní si šla k tomu kočárku ven. Najednou volala: 'Paní Königová, pojďte se podívat!' Napočítala jsem jich - teď nevím, jestli říkala jednadvacet nebo dvaadvacet letadel, která jsme nikdy neviděli. Letěla hodně nízko. Máma je pak začala počítat, já pochopitelně utíkala za ní. Než se šlo do bytu, tak nad tím stál balkon, který stál na sloupech hned vedle baráku, takže jsme tam tomu říkali pod balkonem, což vlastně bylo. Tam jsem za ní doběhla. Jak matka dopočítala to číslo, tak to začlo lítat. Začlo to padat. My jsme bydleli hned za Soudním náměstím. To Soudní náměstí a celý areál soudu a trestnice jsme jenom obcházeli. Tam to začalo, tam to bylo do těch baráků. Šlo to potom ulicí 5. května. A vím, že to šlo až dolů do Podolí. Když potom byl klid, až druhý den, jsme viděli, jak to tam všechno vypadalo. Dodneška si vzpomínám, že nám vždycky říkali: 'Když se chcete schovat, nikdy se neschovávejte pod schody.' A já doteďka vidím, jak tam stál zbořený dům, a co jediné zůstalo stát nahoru, bylo schodiště."
Miroslava Smetanová se narodila v Praze 4. ledna 1935. Její otec František König byl v roce 1938 mobilizován. Během druhé světové války rodiny bydlela v Praze na Pankráci, kam zkraje roku 1945 spadly spojenecké bomby. Otec, který pracoval v barrandovských ateliérech, rodinu přesunul do čerstvě opuštěné vily v této lukrativní pražské čtvrti. Vyslyšel volání Prahy o pomoc a zapojil se do Pražského povstání. Malá Miroslava Smetanová tak se svou matkou a několika ženami zůstala napospas ustupujícím vojákům nacistického Německa. Dopadlo to pro ně dobře, jen jim vařili. Ale mnoho mužů v sousedství ještě v samotném závěru války Němci zabili. Změnu společenských poměrů v roce 1948 Miroslava Smetanová pro své mládí příliš nevnímala, nicméně později, kvůli tomu, že její předci byli drobní živnostníci, nemohla absolvovat přípravu pro učitelky do mateřských školek. Nastoupila tak do učení jako nástrojařka. K práci s dětmi se ale dostala. Během učení absolvovala kurs pro zdravotní sestry a této profesi se věnovala až do odchodu do důchodu. Působila na ortopedické klinice na Karlově náměstí. Zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 v Praze. Účastnila se spontánního setkání lidí po výhře československých hokejistů nad SSSR na jaře 1969. V důchodu se pilně věnovala péči o své vnučky a později pravnučku. V roce 2025 žila Miroslava Smetanová v Praze.
Petr Dvořák, Petr Zach, Johana Sulženková, Jana Králová a Tereza Bajerová ze ZŠ Štěpánská pod pedagogickým vedením Jiřího Vernera
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
