brigádní generál v. v. Lenka Šmerdová

* 1964

  • „Jak jsem říkala, mám dva sourozence a moje babička měla jednu sestru, která odplula lodí v roce 1917 a skončila v Americe, druhá se provdala na Zakarpatskou Ukrajinu, tenkrát ještě patřila k Československu. Nikdy se potom nepotkaly, protože ten režim jim to neumožnil, ať už jedna dostala vízum, tak druhá ne. A vlastně potom tam nějaká ta rodina byla a jako vojáci jsme nesměli do zahraničí. Mohli jsme tenkrát do NDR nebo do Polska, ale tam zatím nebyly takové destinace, aby tam člověk jel na dovolenou. A vlastně ten strýc nebo prastrýc, který byl v té Americe, všechny moje bratrance a mou sestru zval a oni tam jezdili, a my jsme nemohli, nebo já jsem nemohla jako voják. Naopak člověku pořád: 'Jestli tam sestra zůstane, tak v armádě končíš' a tak. To byly takové nehezké… taková ta doba trošku jiná. Já si přesně pamatuju, že byla revoluce a my jsme jeden den studijní tak trošku prchli ze školy a jeli jsme se podívat do Vídně načerno, protože jsme už mohli jako vojáci a byl to takový zážitek, jenom tam tak kuknout, jak to vypadá tedy na tom zakázaném území, kde jsme prostě nemohli.“

  • „On se totiž ten pohled na armádu strašně změnil. Když jsem v té armádě začínala, moje první vycházka – když jsme šly, tak jsme se strašně těšily, protože měsíc jsme nesměly nikam, až jsme složily přísahu, tak až potom a v uniformě, a v uniformě v Praze… Jak jsme se strašně těšily, tak jsme se docela strašně rychle z té vycházky vrátily, protože my jsme nebyly připraveny na reakci té veřejnosti a Praha nebyla připravena na ženy v uniformách. Řeknu to upřímně – protože takové to nehezké častování nám zhatilo to nadšení být chvilku za branami těch kasáren.“

  • „Možná je to zvláštní, ale je to úplně obyčejné, já jsem prostě už po té základní škole chtěla jít na vojenskou, chtěla jsem se stát vojákem. Moje paní třídní učitelka si s tím nevěděla rady, takže jsem nakráčela k panu řediteli a požádala jsem ho, že bych chtěla jít na tu vojenskou školu. A on řekl: 'Tak to jsem teda překvapený, o tom nevím vůbec nic.' Začal telefonovat a asi za pár dnů mi sdělil, že holky na vojenskou střední školu neberou. Tak já jsem se ptala: 'A co tedy, jak se tam dostanu?' Tak mi bylo řečeno, ať si udělám maturitu a pak že se můžu do té armády přihlásit. Tak já jsem říkala: 'Tak fajn.' Kousek od nás ve městě bylo gymnázium, tak říkám: 'Jdu na gymnázium.' Ale moje praktická maminka říkala: 'Tak ty to zapomeneš, za čtyři roky nebudeš chtít být vojákem.' A tenkrát gymnázia nebyla úplně nějak zaměřená na humanitní nebo prostě na jazyky, na IT nebo podobně. A všichni, aby měli nějaké uplatnění, tak museli jít přes vysokou školu. Což všechno bylo tak strašně daleko, a já jsem říkala: 'Mně je to jedno, já chci stejně na tu vojnu.' Tak maminka říkala: 'Tak půjdeš na ekonomku,' protože v té době, což je hodně, hodně dávno, ta děvčata většinou šla přes tu ekonomickou nebo přes… Stávaly se z nich prodavačky nebo zdravotní sestry nebo… Ten výběr těch profesí nebyl tak široký a ta nabídka nebyla tak velká.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 20.03.2025

    (audio)
    délka: 53:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebyla jsem připravená na reakci veřejnosti a veřejnost nebyla připravena na ženy v uniformě

Lenka Šmerdová, 2022
Lenka Šmerdová, 2022
zdroj: Archiv pamětnice

Lenka Šmerdová, rozená Pavlačková, se narodila 20. května 1964 ve Slavičíně. Po základní škole si přála jít k vojákům, ale armáda to ženám neumožňovala. Ve Zlíně tedy vystudovala střední ekonomickou školu. V roce 1984 vstoupila do armády a udělala si jednoletý odborný kurz pro ženy u spojovacího pluku protivzdušné obrany státu v Bohnicích. V letech 1985–1990 vystudovala Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě, kde ještě jako studentka zažila sametovou revoluci. Se spolužáky se v zimě tajně vypravili do Vídně, aby zažili svobodnou zemi. Když se začala profesionalizovat armáda, udělala si kurz personalistiky a managementu na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově a dlouhé roky působila jako náčelnice rekrutačního střediska, ředitelka odboru náboru nebo náčelnice odboru doplňování personálu na Ministerstvu obrany České republiky. V roce 2008 dosáhla jako první žena v Armádě České republiky hodnosti plukovnice, v roce 2017 byla jmenována brigádní generálkou. Za svoji práci v armádě získala mnohá ocenění, výrazně přispěla k posílení role žen v armádě. V posledních pěti letech vojenské kariéry vedla Vojenský fond solidarity, v roce 2023 odešla do zálohy. Dnes (2025) působí jako manažerka pro strategická partnerství a filantropii v Českém červeném kříži a angažuje se v občanském životě v Praze – Řepích, kde žije.