„Třídní, která na mě byla tak hodná, než jsem se dostala na pokračování na zdravotní škole, potom byla režimem odsouzena. Dostala se do kriminálu, protože její sestra utekla za hranice. Ona měla těžkou srdeční vadu, nemusela, jak jsem se dozvěděla potom z vyprávění, nemusela chodit s ostatními ženami na práci, ale zůstala v cele a musela sedět na horní pryčně s nohama, které visely dolů. Takže za těch osm hodin, kdy ony byly pryč, jí nohy otekly až prostě jak bambule… Musely jí pomoct, sundaly ji z palandy a trvalo dlouho, než se jí zase nohy napravily. Ale to nepřestávalo, takže ona nakonec umřela. To bylo moje první takové viditelné ublížení, které jsem cítila od režimu, když takhle hodnou ženskou dobili k smrti, když se to tak dá říct.“
„Bylo to nebezpečné už proto, že hoši, moji bratři, vymysleli, aby se zabránilo střelbě přes naši a do naší vily, tak vymysleli, že vzali prostěradlo a z trenýrek udělali červený kříž, napíchali špendlíky a vyvěsili to z balkónu. A v ten moment začala palba úplně strašná, takže se museli plížit po balkonu a zase to strhnout. Přeřízli provázky, kterými to měli přivázané, takové oznámení, že jsme tam… Němcům to bylo asi nápadné, když najednou vyvěšujeme takovou vlajku, která tam nebyla od začátku, takže je to kamufláž. Tak takhle dopadlo zachraňování naší vily od našich sourozenců.“
Helena Skleničková se narodila 19. června 1936 manželům Anděle a Františkovi Dedkovým jako třetí ze sedmi dětí. Maminka byla doktorkou filozofie z dobře situované rodiny. Její otec nechal mladé rodině postavit dům, ve kterém měl Helenin tatínek i zubní ordinaci. Zde mu později maminka pomáhala. Poklidné dětství brzy ukončila druhá světová válka a následně Vítězný únor. Ten znamenal konec tatínkovy soukromé praxe, problémy dětí se studiem i finanční potíže. Helena měla zamířit rovnou do výroby jako její bratři, ale „díky“ zranění oka se pro ni otci podařilo vyjednat možnost nastoupit na zdravotní školu. Po maturitě ve zdravotnictví krátce pracovala, později vystudovala psychologii na Filozofické fakultě UK. Tomuto oboru se ale nikdy nevěnovala. Po svatbě s hudebním skladatelem Karlem Skleničkou se starala o svoji početnou rodinu se šesti dětmi a pomáhala manželovi s přepisováním not. Později pracovala jako notograf v Českém hudebním fondu. Život manželů Skleničkových byl duchovně, intelektuálně, a tedy i společensky velmi bohatý. To s sebou však v době normalizace neslo i neustálý dohled Státní bezpečnosti; Karel Sklenička byl opakovaně vyslýchán a vše se nakonec odrazilo i na jeho zdraví. Hodnoty, za které se manželé zasazovali, ale dál nesou jejich děti i vnoučata; v rodině pokračuje i hudební tradice. Z toho všeho se dnes Helena Skleničková těší. V době natáčení v roce 2022 stále žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
