Rudolf Skaunic

* 1934

  • „Snažil jsem se vysvětlit panu, tedy soudruhovi, náměstkovi, že mám zlepšovací návrh, který mi pořád nechce komise uznat. On říká: ‚Jaký?‘ Já říkám: ‚To je jednoduché, máme plán zahraničního vývozu a ten se nám podaří splnit naprosto jednoduše takto: Vyvezeme české plánovače do západního Německa, ti tam zavedou náš systém plánování, tím zruinují tamní hospodářství, že tam pak můžeme vyvážet cokoli.‘ Vyprávěl jsem mu to takovým anekdotním způsobem a kamarádi mě pak kopali pod stolem: ‚Vždyť on je zodpovědný na ministerstvu za plán!‘ On to přešel velkoryse, ale už jsme nebyli kamarádi.“

  • „Při každé zahraniční cestě jsme museli psát takzvanou cestovní zprávu, kde poslední odstavec byl: s kým jsem se setkal a zda mě někdo nekontaktoval. Protože jsme to měli samozřejmě jako povinnost, měli jsme takovou krásnou větu: ‚Po dobu své služební cesty jsem nikoho nepotkal a vyjma služebních otázek jsem o ničem nejednal. Podpis.‘“

  • „Smůla byla v tom, že jsme se šli rozloučit s kamarády a řekli jsme si, že vyjedeme ráno v šest. Rozloučení se samozřejmě bez lahve neobešlo, tedy ne že bychom ji vypili, ale zdržel jsem se. Z Technoexportu nám tak stačili zavolat, že ten den vypukla Šestidenní válka na Středním východě a že nikam nejedeme. Tak si představte to rozčarování, když už je člověk nachystaný, už má nastartováno, že vyráží, a nejede nikam. Naštěstí válka skončila za šest dnů a nás za tři týdny pustili a jeli jsme trasu přes Balkán, Istanbul a Ankaru.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.07.2014

    (audio)
    délka: 01:53:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život je nutné brát vážně a musíme se snažit, abychom to někam dotáhli

Rudolf Skaunic v 1. ročníku vysoké školy (1954)
Rudolf Skaunic v 1. ročníku vysoké školy (1954)
zdroj: archiv pamětníka

Rudolf Skaunic se narodil v roce 1934 v moravském Kyjově. Po studiu stavebnictví v Brně se živil jako stavbyvedoucí a později projektant. Práce ho zavedla na dlouhý čas do ciziny, strávil několik let v Iráku, Sýrii, ale i v Libyi a Barmě. Jako specialista na vodní stavby se zde podílel na stavbě mnoha továren, elektráren a dalších zařízení. Po revoluci v roce 1989 se stal jedním z majitelů stavební firmy PSG, podniku s přetrvávající tradicí, sahající až ke svému zakladateli, Tomáši Baťovi.