Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Skaunic (* 1934)

Život je nutné brát vážně a musíme se snažit, abychom to někam dotáhli

  • narozen 1934

  • 1954–1959 studium stavebnictví na Fakultě inženýrského stavitelství VUT Brno

  • 1959–1965 práce stavbyvedoucího ve firmě Ingstav Brno

  • od 1967 pracoval jako projektant v Průmyslových stavbách Gottwaldov (PSG)

  • dlouhodobé pracovní pobyty v Sýrii, Iráku, Libyi a Barmě

  • po 1989 se stal spolumajitelem PSG

„Dnes často přemýšlím, jak svým vnukům ukázat, že k životu patří často i tvrdá práce,“ říká Rudolf Skaunic. Jemu samému to vštípil tatínek, na kterého i přes jeho spíše tvrdší způsob výchovy vzpomíná jedině v dobrém a za jeho přísnost je dnes rád. Rudolf Skaunic se narodil 4. prosince 1934 ve slováckém městě Kyjov. Otec Richard, vyučený stolař, žil až do začátku první světové války ve Vídni a po návratu na Moravu pracoval v lignitovém dole. Těžká práce a snad i pobyt v Rakousku formovaly jak otce, tak posléze i celou rodinu. „Výchova nebyla zrovna v rukavičkách. Otec měl spoustu zvyklostí z Vídně, které vedly rodinu k soudržnosti.“ Již od dětství tak Rudolf Skaunic a jeho o sedm let starší sestra Libuše museli pomáhat rodičům při práci na poli. Když měl jednou pamětník problémy ve škole, poslal ho otec na noční šichtu do lignitového dolu. „To mi vydrželo na hodně dlouho – takové varování, že když se nebudu učit, čeká mě ne zrovna lehká práce.“

Nahnutý Stalin

Část dětství prožil Rudolf Skaunic za války. Vzpomíná na americká letadla nalétávající na Rakousko: „To byl hezký pocit, který jsme si zapamatovali navždycky.“ S kamarády běhali po okolí a jako válečnou kořist sbírali staniolové proužky, shazované za účelem zmatení radaru před samotným náletem. Po základní škole odešel na gymnázium, to bylo ale s nástupem komunistů zrušeno reformami ministra Nejedlého. „Říkali jsme mu ‚dědek Nejedlý‘. Jeho reformy způsobily spoustu zmatků, byly velmi špatně přijímané.“ Na únor 1948, kdy převzali moc v zemi komunisté, si pamatuje velmi dobře. „Měli jsme psát písemku z češtiny. Ten den byla ale vyhlášena generální stávka, písemka odpadla, na takový den nelze zapomenout,“ směje se a vážnějším tónem dodává, že následky převratu si v plné šíři vůbec nedokázali představit. Politickou situaci probíral Rudolf Skaunic s kamarády již na gymnáziu. Vzpomíná na rok 1953, kdy si s kamarádem na procházce povídali, že „Stalin už to má nahnuté“, a těšili se, že bude všechno jiné. Jak tato informace prosákla do veřejného povědomí několik měsíců před diktátorovou smrtí, dodnes není jasné ani jemu samotnému. Ke konci studia střední školy musel volit, kam dál: „Tou dobou byl na nás chlapce vyvíjen obrovský tlak, abychom se dali na vojenské školy. K tomu naštěstí nikoho z nás nedonutili.“

Polská exotika

Rudolf Skaunic se nakonec rozhodl pro studium stavebnictví, se zaměřením na vodní stavby, na Fakultě inženýrského stavitelství na Vysokém učení technickém v Brně. Na vysoké škole se mu poprvé v životě podařilo vycestovat do zahraničí, do Polska. V té době byli polští studenti velmi aktivní, dokonce se scházeli v klubech. „Tady nic takového nebylo. Připadalo nám, že jsme v Americe.“ Jediná cesta do ciziny pamětníkovi přímo učarovala, cestování se pro něj stalo velkou touhou, nadlouho ovšem zdánlivě naprosto nesplnitelnou. Po promoci v roce 1957 nastupovali absolventi na umístěnky do práce. „Už během studia jsme měli povinné praxe na stavbách. Musím uznat, že to bylo rozumné – poznali jsme, jak to chodí na skutečné stavbě, a alespoň trochu nás to připravilo na budoucí povolání.“ První zaměstnání dostal Rudolf Skaunic u firmy Ingstav Brno, kde jako stavbyvedoucí jezdil spolu s dělníky po nejrůznějších průmyslových stavbách.

Od stavby k stavbě

Průvodním jevem budování socialismu v té době byl nedostatek techniky, zejména drobné mechanizace. „Většina dokončovacích prací se prováděla rukama. Zedníci, kteří uměli udělat například opravdu hladkou omítku, byli opravdu cenní.“ Práce na stavbě znamenala pro stavbyvedoucího i jeho zedníky kočovný život, cestování vlakem a bydlení na ubytovnách s minimálním hygienickým vybavením. Nezřídka se musel stavbyvedoucí vyrovnávat i se silným psychickým tlakem. Při práci na takzvaných „stavbách zvláštního zájmu“, na jejichž vybudování kladl stát přednostní důraz a kam jezdil na kontrolní dny sám ministr nebo jeho zástupce, zažil pamětník dokonce výhrůžky: „Strašili, že nás zavřou, když se to nestihne, což se tedy naštěstí nestalo.“ Vzpomíná také na všemu vládnoucí pojem plánu, jehož ukazatele byly často nesmyslně nastavené tak, aby se jejich splnění vzájemně v podstatě vylučovalo. Právě „plán“ působil řadu zmatků a zbytečné práce. „Jednou se mi podařilo ušetřit vagon cementu, což byla hrůza: zděšení v podniku, jak je to prý proboha možné. Všichni z toho samozřejmě vydedukovali, že jsem ho ukradl nebo prodal nebo něco podobného, ačkoli já jsem žádný cement nikde neměl, úspora proběhla čistě na papíře. Obhájit ji však bylo daleko horší než přiznat ztrátu.“

Splněné přání

Neustálé kodrcání se po Československu samozřejmě neutišilo pamětníkovu touhu po cestování. Štěstí mu v tomto ohledu začalo přát, když změnil zaměstnání. Nastoupil jako projektant do Průmyslových staveb Gottwaldov (PSG), podniku založeného Tomášem Baťou za první republiky. Firma se mimo jiné zabývala i zahraničními stavbami. Konečně se tedy splnila touha Rudolfa Skaunice po zahraničí – cílem jeho první pracovní cesty v roce 1967 byla exotická Sýrie, kde se podílel na budování rafinerie a elektráren ve městě Homs. „Byl to pocit splněného snu, když jsme přejížděli hranice do Turecka. Celníci, vidouce, že jedeme zpoza železné opony, se na nás sice vrhli a všechno nám vyházeli z auta, ale za hranicí, tam jsme byli najednou v jiném světě.“ Od té doby byl mimo hranice Československa skoro stejně často jako doma. Dohromady strávil přibližně dva a půl roku v Sýrii, čtyři roky v Iráku, později pobýval i v Libyi, Indii a Barmě.

Drama zpovzdálí

V Sýrii zažil Rudolf Skaunic s manželkou i rok 1968 a příjezd okupačních vojsk do Československa. Vzpomíná na nadšení příbuzných, jimž bylo dovoleno se za nimi podívat a kteří vyprávěli o uvolnění poměrů v republice, i na skeptičtější pohled svůj, ovlivněný četbou zahraničních novin a časopisů. Po vpádu „spřátelených armád“ 21. srpna 1968 se začaly dít věci: někteří kolegové spěchali domů za rodinami, jiní rovnou emigrovali – do Švýcarska, do Kanady: „Ze Sýrie v té době nebyl možný odjezd, tak jsme organizovali pomoc třeba přes ambasády v Bejrútu, které vydávaly vízum, aby mohli odjet ti, kdo chtěli. Z naší party se tak domů vrátila asi polovina lidí.“

Made in Czechoslovakia

Vztahy s arabskými spolupracovníky popisuje Rudolf Skaunic jako bezproblémové a zdůrazňuje náboženskou toleranci, která na Blízkém východě v té době panovala. Méně přátelský byl samozřejmě vztah k Izraeli: bylo čerstvě po Šestidenní válce, při které ztratila Sýrie Golanské výšiny. Ačkoli Československo bylo v jisté době výrazným podporovatelem Izraele, vztah místních k Čechoslovákům určovaly spíše jiné věci: „Začaly se tam objevovat tatrovky a jiné výrobky ‚Made in Czechoslovakia‘, takže jsme byli kamarádi.“ Jako cizincům se jim vyhnula i pozornost místní státní policie a vnitřní útlak obyvatelstva zůstal před jejich zraky utajen. Český kolektiv zajišťoval většinou pouze technickou stránku stavby a řídil domorodé dělníky. Při větších stavbách byli i někteří dělníci českého původu. V Iráku při stavbě rafinerie Bajdží v roce 1979 bylo dokonce dělníků tak málo, že museli být dovezeni z Číny. „Dovezli tři sta padesát čínských pracovníků, postupem času jsme zjistili, že někteří z nich byli univerzitní profesoři.“

Baťa žije

Jinou zvláštní situaci zažil Rudolf Skaunic při projednávání stavby koželužny v Barmě: „Měli jsme s sebou českého technologa koželuha a oni si tam pozvali praktika koželuha z Batanagaru, z Kalkaty. Ten byl baťovec a našemu technologovi pěkně zatápěl. Byl od fochu a měl prakticky stejnou výchovu, ačkoli jeden žil v socialistickém Československu a ten druhý v Indii.“ Ostatně Baťův duch nevyprchal ani ze samotného PSG, navzdory socialismu se firma ke jménu nejslavnějšího českého podnikatele hlásila. Vládl zde vždy racionalismus – technologický i ekonomický. Odborníci vychovaní Baťovým odkazem byli dokonce často posíláni do ostatních podniků, aby je rekonstruovali. „Proto zaměstnanci ostatních firem neměli baťovce moc rádi,“ dodává Rudolf Skaunic.

Pamětník zůstal své firmě věrný i po revoluci v roce 1989, kdy se při privatizaci stal jedním z majitelů, a působí v ní dodnes. Cílem každého člověka by podle něj měl být pokojný rozvoj v míru a vyvarování se válek a nevraživostí, což, jak poznamenává, bude v rychle se měnícím světě zřejmě stále obtížnější.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Magdalena Metličková)