Alexandr Skalický

„Normálně jsme pracovali a já říkám Zdeňkovi [Crhovi]: ,Co tomu říkáš? Já jsem myslel, že nás vyhodí a ono to tak není.´ On říká: ,Neboj, neboj, to poznáme.´ Začala klauzura. Šla komise všech profesorů a taky mezi nimi byli političtí prominenti, kteří řídili výchovu na akademii. Než komise začala, zavolal si mě [Vlastimil] Rada k sobě a povídal: ,Poslyšte, víte, k jakému průšvihu tady došlo. Musíme si na rovinu říct, že někteří studenti budou muset opustit školu a vy jste jeden z nich. Teď mi řekněte, jestli byste tady chtěl zůstat a já se vás zastanu. Řeknu, že zajistím, abyste dokončil studium bez problémů. Přijďte za týden a řeknete mi, jak jste se rozhodl. Když odmítnete, abych se vás zastal, tak vás vyhodí.´“

„Jednou jsme šli terénem podle mapy a kompasu a došli jsme na kopec u Borové. Ohřívali jsme si tam gulášovou polévku. Já jsem vyšel, byla tam taková vyhlídka a díval jsem se na všechny strany. Najednou vidím, že po silnici přichází skupina vojáků, kteří jsou vyzbrojení. Nic jsem neřekl, ale sledoval jsem to. Když mě uviděli, rozeběhli se a založili postavení na zteč. Začali se s přískoky blížit. Klukům jsem říkal: ,Volové, podívejte se, oni snad po nás budou střílet.´– ,Nežvaň! Ty máš velkou fantazii!´ Oni se blížili přískoky a u cesty byl břeh, za kterým se skryli. Stále jsem je sledoval dalekohledem. Viděl jsem, že se radí. Pak nasadili zásobníky na automaty, na rychlopalné pušky a skryli se. Jejich vedoucí měl vystrčenou hlavu a já jsem viděl, jak se na mě dívá dalekohledem. On se na mě taky díval dalekohledem. Říkal jsem si: ,Vole, musíš přeci vidět, že nejsem nepřítel.´ Začal jsem dělat tajtrlíka a on se pořád díval dalekohledem, nikdo se ani nehnul, bylo pořád ticho. Když nasadili zásobníky na samopaly, odběhl jsem k našim klukům a povídám jim: ,Volové, okamžitě lehněte na zem a nikdo z vás nesmí zvedat hlavu!´“