Alexandr Skalický

* 1932

  • „V Praze na výstavě Michala Rittsteina mě zastavila policie, která kontrolovala každého, kdo na výstavu šel. Bylo to několik policejních důstojníků, zastavili mě a jeden z nich se mě zeptal: ,Prosím vás, jak je možné, že jedete na takovou výstavu tak daleko?´ Já jsem jim povídal: ,Podívejte se, mě zajímá výtvarné umění. Jezdím i za krásami přírody. Jezdíme na Šerlich do pralesa Bukačka a na různá místa a na tuhle výstavu se taky jedu podívat, protože jsem tohoto výtvarníka ještě neznal.´ Oni mi řekli: 'Prosím vás, jak se vám to může líbit?' Já jsem jim říkal: ,Určitě dovedete uvažovat o tom, co děláte. Umělci, kteří se takto projevují, nejsou nepřátelé státu. Žádný umělec není a nemůže být nepřítel státu, protože pro stát pracuje a dělá výpověď o svém životě a ukazuje, jak vidí svět on sám. Je to možné přijmout nebo nepřijmout. Důvod, něco mu zakazovat nebo přikazovat a považovat ho za nepřítele, by nebyl rozumný. Podívejte se, vy jste důstojníci, kteří mají na starosti dodržování zákonů tohoto státu. Musíte pochopit, že nemůžete vytvářet konfrontace, když k nějakým konfrontacím není důvod.‘“

  • „Normálně jsme pracovali a já říkám Zdeňkovi [Crhovi]: ,Co tomu říkáš? Já jsem myslel, že nás vyhodí a ono to tak není.´ On říká: ,Neboj, neboj, to poznáme.´ Začala klauzura. Šla komise všech profesorů a taky mezi nimi byli političtí prominenti, kteří řídili výchovu na akademii. Než komise začala, zavolal si mě [Vlastimil] Rada k sobě a povídal: ,Poslyšte, víte, k jakému průšvihu tady došlo. Musíme si na rovinu říct, že někteří studenti budou muset opustit školu a vy jste jeden z nich. Teď mi řekněte, jestli byste tady chtěl zůstat a já se vás zastanu. Řeknu, že zajistím, abyste dokončil studium bez problémů. Přijďte za týden a řeknete mi, jak jste se rozhodl. Když odmítnete, abych se vás zastal, tak vás vyhodí.´“

  • „Jednou jsme šli terénem podle mapy a kompasu a došli jsme na kopec u Borové. Ohřívali jsme si tam gulášovou polévku. Já jsem vyšel, byla tam taková vyhlídka a díval jsem se na všechny strany. Najednou vidím, že po silnici přichází skupina vojáků, kteří jsou vyzbrojení. Nic jsem neřekl, ale sledoval jsem to. Když mě uviděli, rozeběhli se a založili postavení na zteč. Začali se s přískoky blížit. Klukům jsem říkal: ,Volové, podívejte se, oni snad po nás budou střílet.´– ,Nežvaň! Ty máš velkou fantazii!´ Oni se blížili přískoky a u cesty byl břeh, za kterým se skryli. Stále jsem je sledoval dalekohledem. Viděl jsem, že se radí. Pak nasadili zásobníky na automaty, na rychlopalné pušky a skryli se. Jejich vedoucí měl vystrčenou hlavu a já jsem viděl, jak se na mě dívá dalekohledem. On se na mě taky díval dalekohledem. Říkal jsem si: ,Vole, musíš přeci vidět, že nejsem nepřítel.´ Začal jsem dělat tajtrlíka a on se pořád díval dalekohledem, nikdo se ani nehnul, bylo pořád ticho. Když nasadili zásobníky na samopaly, odběhl jsem k našim klukům a povídám jim: ,Volové, okamžitě lehněte na zem a nikdo z vás nesmí zvedat hlavu!´“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Náchod, 20.05.2025

    (audio)
    délka: 03:01:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lektorka marxismu-leninismu útočila na Picassa, tak ji vypískali

Alexandr Skalický, 1956
Alexandr Skalický, 1956
zdroj: archiv pamětníka

Narodil se 7. září 1932 v Praze vojenskému lékaři a učitelce hudby. Do roku 1939 žil v Josefově ve východních Čechách, kde zažil příjezd německé armády. Tatínek se stal primářem v náchodské nemocnici, rodina se přestěhovala a pamětník tam vystudoval gymnázium. V roce 1945 se stal členem Junáka. V roce 1952 složil zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, rok nato musel ze školy kvůli politickým tlakům odejít a vystudoval roční nástavbu na zeměměřičské škole v Praze. V letech 1956 až 1960 pracoval v Okresním muzeu v Broumově. Ve volném čase maloval, fotografoval portréty výtvarníků a památky a věnoval se konceptuální umělecké fotografii. V roce 1956 se oženil s Jitkou Nejezchlebovou a v roce 1958 se jim narodil syn Saša. Jeho švagr Přemysl Nejezchleba nelegálně překročil hranice a usadil se v Austrálii. Pamětník od roku 1960 pracoval jako geodet v Náchodě. Navštěvoval i neoficiální výstavy a několikrát ho vyslýchala StB. Od osmdesátých let vystavoval a psal odborné články do mnoha časopisů. V letech 1985 až 1987 studoval konzervatoř fotografie v Hradci Králové. V devadesátých letech pracoval pro Památkový ústav v Pardubicích. V roce 2019 obdržel cenu Jože Plečnika. V roce 2025 žil v Náchodě.