„Když jsme na fakultě končili studia po původní dvouleté povinné době, tak pan docent, důležitý, který vedl katedru knihovnictví, říkal, že v Poličce je volné místo. Tak jsem byla jako pěna, protože jsem nechtěla být v lidové knihovně a toužila jsem být ve vědecké knihovně. Tím jsem se dostala do Prahy. A bylo to úplně něco jiného. Tam vlastně byla [jen] jedna věc, že v našem oboru – geologických věd – odešli dva lidé po studiích z Československa do západní emigrace. Takže jejich práce měly být vyřazeny. Tak vím, že jsem to dala nějak stranou, aby to nebylo na očích, ale nikam jsme to nevyhodili. Tak to byla taková maličká odbočka z normálních [kolejí].“
„Když byla válka, tak se v kritických letech vědělo, co se děje. Všude možně hrozné útoky, vojenské a hrozné všelijaké. A tak naši a sousedé vykopali jámu ve stodole, což nebyla velká stodola. Ale když na tom pracovali, děsila jsem se, kdyby někdo přišel. A posléze potom chodili do lesa k sousedům, kteří měli větší les, to byla rodina Krejskova. Tak tam vykopali velikou jámu, že se tam půjdeme schovat, kdyby šla německá vojska.“
„Totiž nedělní škola byla bez pardonu. To byl leden, a tak jsme šly zasněženou cestou. Ale to nebyly závěje, to bylo ve dne. Šly jsme na jednu hodinu a na dolním konci, skoro ke kilometru od fary, když už šel směrem dolů po teleckém svahu, jak je svah dolů ke konci obce k našim familiím a potom tedy do Lačnova. Takže tam jsme ho potkaly – v běhu, v kabátě, v zimníku, ale měl domácí bačkory. A zdravily jsme ho, a on nám odpověděl tak letmo, bez nějakého zájmu. Ono to asi nebylo výjimečné. Potom se dostal s Lamplotovými do Samotína, tam ho odvedli k Procházkovým. A tam prožil několik měsíců partyzánského typu a dožil do konce války a pak se vrátil domů. Stejně paní farářová, která to prožila v Terezíně. A Rutka, adoptivní dcerka, to prožila u Kamenských v rodině starosty.“
Libuše Šimonová se narodila 26. srpna 1931 v Poličce. Rodiče Štěpán a Aloisie Šimonovi měli menší hospodářství v Telecím. Za druhé světové války se místní evangelický kněz Otokar Kadlec zapojil do odboje. Před zatčením gestapem v lednu 1945 uprchl, čehož byla svědky pamětnice jako dítě, a do konce války se skrýval. Jeho žena byla zatčena a internována v Terezíně. Po válce se Kadlec aktivně podílel na násilné kolektivizaci v obci. Libuše Šimonová se po maturitě v roce 1950 hlásila na Univerzitu Karlovu, na obor bohemistika – rusistika. Z obce jí napsali špatný posudek. Nakonec byla přijata na nově otevřený obor knihovnictví. Studium ukončila doktorátem. Pracovala v Památníku národního písemnictví a 16 let v základní knihovně Československé akademie věd. V roce 1969 přešla do knihovního střediska sekce geologicko-geografické Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde zůstala až do důchodu. V době natáčení v roce 2025 žila v Poličce.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
