František Šimon

* 1933  

  • “Rodiče byli odsouzení k pokutě, anebo že půjdou sedět. No tak otec byl asi dva roky po těch nemocnicích, zrovna tenkrát, když měl nastoupit trest, tak byl v nemocnici a pokutu neměl z čeho zaplatit. Ještě na tu mlátičku... to byla úplně nová mlátička a vzal si nějakou půjčku, a přestože nám tu mlátičku sebrali, tak stejně ještě tátovi normálně z toho důchodu – on měl asi sto sedmdesát korun důchodu – tak z těch sto sedmdesáti korun ještě mu strhávali na tu pokutu. Teda na ten dluh na tu mlátičku. No a maminka, ta šla sedět.”

  • “Prostě jsme měli velikou kuchyň a tam byla kamna veliká. Ta hořela celý den. Na jedné straně byl takzvaný medenec, tam byla voda. To se tam přitáčelo, takže celý den tam byla teplá voda nebo horká voda, když jste potřeboval třeba si umýt ruce – dřív žádné bojlery, nic takového, nebylo. A tam normálně byla ta horká voda, tak jste si nabral plecháčkem vodu, dal jste si do umyvadla, umyl. Anebo když jste potřeboval třeba napojit, jak byla ta telata malá, nebo když svině měla malinká selátka, tak prostě něco teplého, když byla zima – tak bylo kam sáhnout. No a pak byla velká plotna – a co bylo na té plotně: celý den kamenný hrnec, tam bylo svařené mléko, u toho byla naběračka a vedle byla taková plechová nádoba a tam bylo kafe. To mělo zobáček, pokličku a tam byla černá melta. No a prostě když měl někdo hlad nebo žízeň nebo něco takového – třeba i chasa řekla: ‚Člověče, hele, přines mi trochu kafe.’ No tak jsem vzal hrnek, udělal jsem mu to. No a tam byla… takové skleněné nádoby, tam byl cukr, polívkovou lžící se nabral cukr, zamíchal, no a hotovo.”

  • “Víte, jako říkali, že se za komunistů zakládala družstva. Já teda nevím, ale vždyť v zemědělství si už pomáhali i dřív, za první republiky. To byli Židi, kteří něco vykupovali, já nevím co, ale vždyť ti zemědělci už si vybudovali… byly družstevní mlýny, družstevní pekárny, hospodářská družstva, která od vás vykupovala obilí, a zase vám třeba prodávala sadbu nebo setivo a všelijaké tyhle věci. Nebo už i nářadí, lopaty… Vždyť ti zemědělci družstva – a strojní družstva – zakládali. To všechno normálně už bylo za první republiky. A oni teď přišli s ruským nějakým nápadem. Prostě pozavírali hromadu lidí, rozbourali vesnice a vykřikovali do světa, že jedině družstevní myšlenka. A tahleta – jaká? Vůbec, darmo mluvit.”

  • “Každý měsíc se na obecní úřad musel odevzdat ten papír, co kde máte. A já jednou jsem ze školy přišel a viděl jsem, že u nás to bylo takové trošku poházené ještě. Povídám: ‚Co se tady dělo?’ - ‚Byla tady kontrola.’ Z Mladé Boleslavi přijelo gestapo s hejtmanem. Přijeli na ten obecní úřad. Před tím jejich vozem, jak měli ve zvyku, jely samopaly na motorce, za nimi jel ten hejtman a ještě nějací ti gestapáci. A přijeli na ten obecní úřad – my jsme ho měli naproti – tak to víte, když se tam něco takového šustlo, tak hned lidi byli auf: co se bude dít? No a přijeli tam, a že prostě jdou na kontrolu a chtěli by to vidět, tak hejtman se takhle podíval a ukázal prstem. Tak tam nandali ty papíry: Šimon. Vzal ten ‚Šimon’ a přijeli až na dvůr. Byla vrata otevřená, tam se ani nezavíralo. Ukázal ten papír, měli tam nějakého tlumočníka. Říkal: ‚Bude provedena u vás hospodářská kontrola.’ Tak si vzali ten papír, nejdřív šli do chlíva, spočítali ty krávy – to všechno ten hejtman. Spočítali krávy, to by souhlasilo, pak ta telata – táta si na to potrpěl. A i všechna ta prasata – klidně vlezl do prasečáku, i když tam žádná vůně nebyla. A pár koní: ‚Kde je?’ - ‚Je na poli.’ Vůz. V pořádku. Prostě všechno, i takhle jak tam bylo uchystané krmení na večer, tak normálně měli takové ty… a píchali tam, jestli tam není někde uschované obilí. Obilí, co bylo na špejchaře, tak to bylo zvážené a normálně tam byla cedulka, tam bylo napsáno, kolik toho je. On to okoukl. Souhlasilo by. Jo! A pak prostě, když tu prohlídku udělali – i normálně, co jsme spali, tam prostě přišli, zdvihli ty peřiny, všechno okoukli – pak prostě zasalutovali, poděkovali a odešli. A to bylo asi dvakrát. Takže s tím asi nebyla žádná legrace si zahrávat. To jako bylo takové překvapení, no.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.01.2018

    (audio)
    délka: 02:00:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 25.07.2018

    (audio)
    délka: 01:44:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisté jim sebrali statek a vyhnali je do Sudet

František Šimon a Emilie Kadavá, svatební foto, Chleby, 9. března 1963
František Šimon a Emilie Kadavá, svatební foto, Chleby, 9. března 1963
zdroj: Archiv pamětníka

Zděný dům se secesní výzdobou, kůlna s kočárem, maštal pro pět koní, chlév plný dobytka, dvě stodoly, zahrada, třicet hektarů polí, sadu i lesa. Na rodinném statku ve Veselé hospodařili tři generace Františků Šimonů – ten poslední z nich se narodil v Mladé Boleslavi 26. září 1933. Ve Veselé u Mnichova Hradiště prožil dvacet let, kdy vesnice ještě byla fungujícím organismem. Po roce 1948 ho začala rozežírat komunisty vynucovaná kolektivizace. Rodinu Šimonových označil režim za “kulaky”, zkonfiskoval jim zemědělské stroje nutné pro hospodaření a vyměřil jim likvidační povinné odvody. Poté, co je soudruzi dotlačili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) – ostatní sedláci totiž odmítali podepsat přihlášku, pokud ji nepodepíše ten největší z nich – je z družstva zase vyloučili. Trestní komise okresního národního výboru je odsoudila jako “neplniče” povinných dodávek. Rodinný statek jim byl zabaven a v únoru 1953 byli bez možnosti návratu odsunuti do Heřmaniček u České Lípy. V pohraničí pak pracovali pro místní zemědělské družstvo, v roce 1956 získali povolení přestěhovat se k matčiným příbuzným do Chleb u Nymburka. Rodiče se konce komunistického režimu nedožili, jejich synové získali po náročném restitučním procesu v roce 2000 statek zpět.