Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Šimon (* 1933)

Komunisté jim sebrali statek a vyhnali je do Sudet

  • narozen 26. září 1933 v Mladé Boleslavi

  • jeho rodina hospodařila na třicetihektarovém statku ve Veselé u Mnichova Hradiště

  • po roce 1948 byli označeni za kulaky

  • úřady jim zkonfiskovaly stroje a vyměřily likvidační povinné odvody

  • v roce 1952 byli pro neplnění dodávek odsouzeni trestní komisí ONV

  • trestní komise okresního národního výboru rozhodla o konfiskaci statku a zákazu pobytu ve Veselé

  • od února 1953 vykázáni do Heřmaniček u České Lípy

  • pracovali v místním zemědělském družstvu

  • v roce 1956 Šimonovým úřady povolily přestěhovat se do Chleb u Nymburka

  • v roce 2000 dostali v restituci statek zpět

“Kdo je blbej jako bedna, ten ať volí číslo jedna,” říkalo se u Šimonů před volbami v roce 1946. Číslo jedna znamenalo komunisty – a o těch si Šimonovi, statkáři hospodařící na třicetihektarovém pozemku ve Veselé u Mnichova Hradiště, nedělali žádné iluze.

Jak tomu bylo na venkově běžné, sympatizovali s agrární stranou. Ta ale po válce nebyla obnovena, a tak tehdy v roce 1946 Františkův otec volil lidovce, maminka dala hlas národním socialistům. Zvítězili komunisté, o dva roky později provedli převrat a další volby v květnu 1948 už nebyly svobodné. Jedinou možnost, jak volit proti komunistům, potom představovalo vhození bílého lístku. Šimonovi tak učinili – stejně jako prý většina obyvatel Veselé.

 

Tři generace Františků

Rodinný statek Šimonových stál ve Veselé přímo na návsi. Zděný dům se secesní výzdobou, kůlna s kočárem, maštal pro pět koní, chlév plný dobytka, dvě stodoly, zahrada. A za tím vším třicet hektarů polí, sadu i lesa. Hospodařili tu tři generace Františků Šimonů – ten nejstarší z nich, pamětníkův dědeček, se do kraje přiženil. Byl “pokrokový hospodář” a dařilo se mu. “Za dvě úrody jetelového semínka postavil špejchar,” uvádí s uznáním jeho vnuk.

Druhý z Františků, pamětníkův otec, který se narodil roku 1905 již přímo na statku, vystudoval vyšší rolnickou školu v Táboře a tam se seznámil se svou budoucí ženou Věrou Kozlovou z Chleb od Nymburka. Kozlovi byli evangelíci, František původně katolík – přestoupil proto k víře své nastávající a svatba se konala v evangelickém kostele v Chlebích. 26. září 1933 se v Mladé Boleslavi narodil sám pamětník, František Šimon ml.

 

Za války pomohli ruskému zajatci i nuceně nasazeným z Francie

Když 15. března 1939 začala nacistická okupace, ještě nechodil do školy: “To se pamatuju. Padal sníh, bylo ošklivo. No a jeli, i na těch motorkách. Ženské brečely. Protože věděly, že je konec. Bylo po všem, bylo po svobodě.” Jako zemědělci museli na obecním úřadě odevzdat soupis majetku, podle něj jim byly vyměřeny povinné dodávky. Jednoho koně jim hned nacisté zabavili, dvakrát jim přišla hospodářská kontrola – z Mladé Boleslavi přijelo gestapo i s hejtmanem. “Spočítali krávy, to by souhlasilo, pak ta telata – táta si na to potrpěl! A i všechna prasata – klidně vlezl do prasečáku, i když tam žádná vůně nebyla. Přišli i tam, co jsme spali, zdvihli peřiny, všechno okoukli. Pak zasalutovali, poděkovali a odešli. Takže s tím nebyla žádná legrace si zahrávat.”

Ke konci války rodiče pomohli uprchlému ruskému zajatci. Začlenili ho mezi ostatní chasu a Němcům řekli, že je z Podkarpatské Rusi tak jako další jejich děvečky a kočové. Pomohli prý i nuceně nasazeným z Francie. Jeden z nich, jakýsi Léon Deltour, je vděčně navštívil ještě v roce 1975.

Přes tyto nebezpečné záležitosti prožíval František spokojené dětství i za války. Vzpomínal na spojenecká letadla, která shazovala prázdné nádrže od benzínu. “Ta, co byla z umělé hmoty, tak tam se vyřízla díra. Byla placatá, tak se to nepotopilo. Dvě pádla a už jsme frčeli po rybníce, honili jsme husy a kachny,” popisuje radovánky klukovského života na vesnici.

 

Vesnice byla fungující organismus

Když František vypráví o statku, zemědělských pracích nebo o vztazích selské rodiny k chase, líčí dnes už zaniklý svět. Tak třeba velká kuchyně, v níž po celý den hořelo v kamnech: “Na jedné straně byl takzvaný medenec, tam byla voda. To se tam přitáčelo, takže celý den tam byla horká voda, když jste potřeboval třeba si umýt ruce.” Vedle na plotně zas stál hrnec se svařeným mlékem a plechová nádoba s černou meltou. “Třeba i chasa řekla: ‚Člověče, hele, přines mi trochu kafe.’ No tak jsem vzal hrnek, udělal jsem mu to.”

Chasa sedávala v kuchyni u jiného stolu než statkářova rodina, k jídlu ale dostávala vždy to samé. “A když byl oběd, tak ještě na tom stole byl bochník chleba. Takže když chtěl – tam byl nůž – tak si normálně mohl klidně ukrojit. Nikdo by mu to neměl za zlé. Nebo když by chtěl přidat… kafe nebo něco: ‚Stačí?’ - ‚Nestačí, přidejte mi.’ Určitě! Kór ti z Podkarpatské Rusi, ti byli rádi.”

Kromě vlastní chasy pomáhaly se zemědělskými pracemi i námezdní síly. “K mlátičce, nebo když se okopávala řípa anebo se stavěly panáky – tak to chodili lidi ze vsi. Řípa cukrovka, krmná řípa – to se poprvé okopávalo, pak se to jednotilo, pak se to zase podruhé okopávalo. A brambory se okopávaly. A pak už se sušilo seno, tak zas ty ženské šly.” Pracovalo se celoročně, jen v neděli si kromě nutného zaopatření zvířectva mohli zemědělci odpočinout.

A také ovšem během zemědělských svátků, z nichž nejdůležitější byly dožínky. Na závěr žní, když se jelo pro poslední fůru, nesla obyčejně hospodyně na pole kytku. “Do té poslední fůry – to byly shrabky, to nebyla už velká fůra, jen se tam nechalo, aby něco bylo ve voze – tak tam se zapíchly vidle a nakonec se uvázala ta kytka. A už se jelo! Koně se dali do maštale, hodilo se jim do žlabu, aby měli krmení, a už se šlo oslavovat.” Jedl se guláš, pilo se pivo a ze stejně velkých tupláků i domácí žitná, kterou hospodyně dlouho předtím doma připravovala.

Vesnice byla fungující organismus. Noční klid hlídal ponocný, přes den zas po vsi vytruboval zprávy “policajt”. Vedle sedláků tu byl řezník Glazer, který prý do svého vozíku zapřahal bernardýna, i kovář Fryč, který jednou Šimonům “zakoval” koně, takže kulhal. Pekař, k němuž vozili mouku a odebírali tříkilové žitné bochníky, švec, truhlář, kolář. Veselá měla i své hasiče, působil tu baráčnický spolek, na návsi se hrávalo divadlo, na sále v hospodě cvičili sokolové.

 

XI. všesokolský slet

V červnu 1948 se František jako dorostenec zúčastnil legendárního XI. všesokolského sletu – během průvodu, který prošel Prahou pět dní po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem, tehdy sokolové vyjadřovali sympatie Edvardu Benešovi a odpor vůči komunistům. “Vedoucím byl nějaký Mirek Vaničků. Ten nás měl na starosti, taky nás tam doprovodil, my pak jsme šli cvičit a pak se zas vrátil, když už jsme prošli tou bránou, a povídá: ‚Kluci, to jste neviděli! Když šli Plzeňáci, dorostenci, tak jak vycházeli z té brány, tak měli pod tílkama – a vytáhli – americký vlajky. No to byl aplaus!’”

Sokolové tehdy za vyjádření nesouhlasu s poúnorovým režimem zaplatili. Některé vytáhli přímo z průvodu, mnohé pozatýkali či povyhazovali ze škol a zaměstnání později. Vládla napjatá a nervózní atmosféra, bylo nedlouho po převratu a těsně po oněch volbách, kdy nejen Šimonovým nezbylo než hlasovat prázdným lístkem. “Třídní boj” nabíral na obrátkách. Na venkově, kde se chystala kolektivizace podle sovětského vzoru, se měl projevit obzvlášť ničivě.

 

Přimět sedláky ke vstupu do družstva nebylo snadné

23. února 1949 přijalo Národní shromáždění zákon o JZD (jednotných zemědělských družstvech). Záhy komunisté spustili masivní kampaň, jíž doufali nejprve “po dobrém” přesvědčit sedláky k zakládání družstev. “Byly schůze, kde už měli kandidáty, kteří navštívili Rusko. Už je tam normálně odvezli na zájezd a ukázali jim ty ukázkové kolchozy. A oni z toho byli nadšení! Přijeli a: ‚Kdybyste viděli…’ a ‚Kdybyste viděli…’ a tak prostě agitovali. Ale moc s tím neuspěli.”

Přimět sedláky, aby dobrovolně odevzdali rodový majetek družstvu, nebylo snadné. Jen pár jich uvěřilo, že při společném hospodaření “bude všechno jejich”. A mnozí se v nejisté době jako k nejúspěšnějšímu statkáři ve vsi upínali právě k Františkovu otci – se vstupem do družstva čekali, až jak se rozhodne on: “Našli se lidi – a bylo jich dost –, kteří říkali: ‚A jak to dopadne se Šimonem? Co bude se Šimonem?’ - ‚No uvidíme. Uvidíme.’ Tak oni říkali: ‚Tak až uvidíte, tak přijďte.’”

S Šimonovými měli ale komunisté zvláštní plány. Tak jako i v jiných obcích hodlali i ve Veselé největšího sedláka exemplárně “potrestat” a zničit. Označili Šimonovy za “kulaky”, “vesnické boháče” a “třídní nepřátele”, a namísto přesvědčování jim rovnou zkonfiskovali všechny důležité zemědělské stroje: traktor, pluh, samovaz, mlátičku, řezačku.

Na příděl umělých hnojiv mohli zapomenout, povinné odvody zemědělských komodit jim naopak zvedli na dvojnásobek. “My jsme měli dodávky jako celá vedlejší vesnice.” Odvody byly schválně stanoveny v likvidační výši, které prostě nebylo možné dostát. “Kde byste to sebral? Musel jste si přece nechat krmné dávky a na příští rok na setí. Nemůžete odevzat brambory, když… co dáte potom prasatům? To bylo naprosto nemožné.”

 

Jak to, že jsme vás vzali, když jste takoví neplniči? Musíme vás vyloučit

Zakládání místního družstva mezitím vázlo – bez největšího sedláka menší statkáři nechtěli přihlášku do JZD podepsat. “Viděli, že ty lidi na to nenachytali. Tak potom na nás udělali takový podvod,” líčí František Šimon počínání agitátorů, kteří nakonec přece jen dorazili i k Šimonovým. “Přišli takhle večer za tátou dva, už nevím, kteří to byli – a jestli bychom tedy taky vstoupili do JZD. Tak otec povídal: ‚Hlavou zeď neprorazím, klidně do toho JZD půjdeme. Protože takhle to nejde.’ Vždyť už jsme neměli stroje.”

Když pak komunisté vyhlásili, že ‚Šimon podepsal přihlášku do družstva,’ do tří dnů ji podepsali i všichni ostatní – jak uvedl František-syn, snad kromě tří čtyř kovozemědělců, kteří pracovali třeba v cukrovaru a doma měli jen malé políčko. “No a pak už zjednali strojní stanici, rozorali meze, udělali velké lány. A pak najednou večer se tam objevili a říkali: ‚Oni nás na okrese vypucovali, jak to, že jsme vás vzali, když jste takoví neplniči, musíme vás vyloučit.‘ Tak tajemník přinesl ten papír, roztrhl tu přihlášku a hodil to do kamen.”

Ve chvíli, kdy Šimonovi posloužili jako návnada a ostatní už nemohli couvnout – přihlášky byly podepsané, meze rozorané a družstvo, které se usídlilo na Šimonově statku, se pustilo do nutných přestaveb – byli Šimonovi hozeni přes palubu. V říjnu 1952 s nimi v Mnichově Hradišti proběhl veřejný soud. Kvůli tomu, že nesplnili povinné dodávky, odsoudila trestní komise okresního národního výboru Františkovy rodiče k pokutě pět plus pět tisíc korun (nebo týdennímu vězení pro každého z rodičů), hospodářská usedlost včetně inventáře propadla “ve prospěch státu” a celá rodina navíc byla bez možnosti návratu vypovězena z Veselé.

 

Odsunuti do pohraničí

Za nové bydliště komunisté rodině vybrali Heřmaničky, vysídlenou německou obec u České Lípy. Na dveřích bývalé hospody už na ně čekala cedulka s nápisem “Šimonovi” – v únoru 1953 se nastěhovali s jednou kozou, asi desítkou slepic, pár králíky a několika pytly s brambory, senem, uhlím a podobně. Koze udělali chlívek na bývalém záchodě, králíky museli zlikvidovat, protože pro ně nebylo krmení. Ostatně i místní JZD té zimy jen těžce obstarávalo píci pro krávy – louky tu po odsunu německého obyvatelstva neměl kdo kosit, noví příchozí (spolu se Šimonovými přišlo do Heřmaniček 16 dalších rodin dosidlovatelů) často brzy vrátili klíče na úřad a zmizeli. Šimonovi se v hospodě nastěhovali do dvou místností, ze kterých už předtím kdosi ukradl nábytek, při příjezdu je tu uvítala rozbitá okna a na podlaze výkaly.

Hned druhý den nicméně museli nastoupit do družstva, František chodil “na denní práci”, maminka Věra dojit (a později vařit), otec se stal nákupčím. Z platu asi sto sedmdesát korun mu prý komunistické orgány strhávaly ještě splátky za mlátičku, kterou před lety koupil na dluh, ale kterou mu sebralo a používalo veselské JZD. Později kvůli mlátičce znovu přišla i obsílka od soudu – kvůli nevymahatelné pohledávce otci již podruhé hrozilo vězení. Dluh neměli z čeho zaplatit, protože ale František starší v té době často pobýval v nemocnici, do vězení nakonec nastoupila maminka Věra. V českolipském vězení si odseděla týden.

Později je v Heřmaničkách přesunuli do jiného “baráku”, to už byl ale František mladší na vojně, sloužil u dělostřeleckého pluku v Českých Budějovicích. Po jeho návratu rodina usilovala o to, aby se mohli přestěhovat k matčině rodině do Chleb. Ani to ale v 50. letech nešlo snadno – nakonec jim pomohla až pamětníkova nemoc. Zanítilo se mu slepé střevo, zhubl 15 kg a komunisté ho pak do Chleb pustili, že “stejně umře”.

 

Ráz obce se změnil

Od roku 1956 tedy František mladší žil na vejminku u Kozlových, zanedlouho se mu podařilo přistěhovat za sebou i rodiče. V Chlebích všichni znovu pracovali v zemědělském družstvu a František-syn se tu seznámil se svou budoucí ženou – dělala mu při žních vazačkáře. Emilii Kadavou, dceru bývalého hospodáře z Chleb, toho času již také “zkolektivizovaného”, si vzal v témže evangelickém kostele v Chlebích, kde se brali i jeho rodiče. Emilie vystudovala zemědělskou školu a později pracovala jako zootechnička.

Také z Chleb se počátkem padesátých let muselo vystěhovat několik rodin největších sedláků. Pro potřeby družstva tu vznikla strojní a traktorová stanice, družstevní práce ale prý i tak vázly. “První rok jim cukrovka zapadala sněhem. Pak tam nahnali vojáky, kteří to teprv dodělávali. A to normálně prošlo! To se stát soukromníkovi, tak vás zavřeli, že zčernáte!” Ráz obce se změnil, dříve opečovávané budovy začaly chátrat, hodně se toho rozkradlo. A podle Františka se změnily i vztahy mezi lidmi. Lidé se začali navzájem hlídat, nedůvěřovali si.

Františkovi rodiče se již na svůj statek do Veselé nikdy nevrátili. Revoluce v roce 1989 se nedožili. František a jeho bratr Jiří po převratu usilovali o restituci. Po namáhavém a dlouhém procesu získali v roce 2000 rodinný majetek zpět. “To víte - jak to vypadalo! Už to bylo zbourané. Za to nebyla žádná náhrada. [...] Ani se mi tam moc nechce,” říká František Šimon. Jeho bratr Jiří se následující roky obnově statku věnoval a o dětství ve Veselé i tragických událostech v padesátých letech napsal oceňovanou knihu Ukradený domov.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)