Gerhard Simchen

"U nás jsme to prožívali díky tomu, že lesy byly plné ruských vojáků už dlouho před invazí. Takže všude byly tábory. Pak byly také dopravní kontroly, když jsem musel jet do Löbau, ať už z jakéhokoli důvodu, zastavili mě třikrát nebo čtyřikrát. Kontroly dokladů a všechno možné. A pak přišel ten srpen. Večer jsme byli na zkoušce kostelního sboru a po zkoušce kostelního sboru šli chlapi do hospody na pivo. Já jsem se dostal až k radnici v Ebersbachu, kde Bahnhofstrasse šla přímo kolem. To je ulice, která vede směrem na Jiříkov. A ta byla zavřená, nikdo nemohl přejít. Byly tam ruské stráže s páskami a vlajkami a pak to začalo. Pak jely dělostřelecké zbraně, kulomety a všechno. A pak přišly tanky. Nedokázal jsem je spočítat. Všiml jsem si ale, že ty taktické značky, čísla na tancích, byly polepené ruskými novinami. A co mi tehdy bylo trochu podezřelé, bylo to, že na dělostřeleckých kusech, které tam byly, seděl střelec, což nikdy není obvyklé pro transport, jak jsem zjistil později, když jsem byl sám na vojně. A trvalo to celé několik hodin!"

"Ale podařila se jim jedna věc, protože žili přímo na hranici, ve Philippsdorfu - Filipově. Tam v pravém smyslu žádná hranice neexistovala. A nejspíš se nějakou oklikou dozvěděli, že budou muset brzy z domu pryč. Oni měli vlastní mechanickou ruční pletárnu, stroje, dělali dětské věci, všechno, co se pletlo jako svetr. V noci se jim podařilo ty stroje rozebrat a ilegálně je převézt přes hranice do Saska. Pak si je s sebou vzali do Lipska a provozovali ten podnik až do důchodu. Museli si dávat dvojnásobný pozor, protože pohraniční policie tam už tehdy posílala hlídky. A oni vždycky kontrolovali, kdy už hlídka prošla, nosili ty věci po balíčcích... Muselo to být velmi náročné."