Vojtěch Šíma

* 1947

  • „Jeden starý kněz mně říkal v té době, v té revoluční době: ‚Člověče, je kumšt se pomodlit breviář. Protože televize… to jsou samé nové věci, krásné věci. Člověče, ani se nestačím breviář pomodlit.‘ Takže to něco nového krásného přicházelo… Ale co vidím: mám jeden krásný příklad, který bych chtěl říct. V té revoluční době za mnou přišla na faru jedna babička a říkala mně: ‚Otče, já jsem se tak provinila! Já jsem se tak provinila!‘ Já říkám: ‚Babi, co jste udělala?‘ A ona říká: ‚Víte, já jsem nevěděla, co ti komunisté dělají za hrůzy, teď to všechno leze navenek.‘ Že? Začalo se o tom mluvit. A já jsem říkal: ‚Babi, no a co? Vždyť vy jste neudělala nic, ne?‘ A ona říkala: ‚Já jsem tam byla. Já jsem byla členkou KSČ. Já mám na tom všem vinu.‘ A já jsem říkal: ‚Babi, kdyby to tak všichni vnímali, to by byla revoluce!‘ To by byla revoluce skutečná. Přiznání viny: tady jsem chybil. Já jsem říkal: ‚Babi, před vámi klobouk dolů.‘ A tak si myslím – i teď doba, která je – že mnoho lidí nepřehodnotilo ten svůj život. A neřekli: To byla moje vina. Také moje vina. Ale hned se někde... věděli… tenkrát vlezli do nějaké jiné partaje nebo něco. A vnitřně zůstali stejní, a navenek se začali projevovat jinak. A to škodí té revoluci. Ta babička, říkám – kdyby bylo toto smýšlení, to by byla opravdová revoluce.“

  • „Ten velitel roty se jmenoval Ivan. A v osmašedesátém, jak přišli Rusi, tak on byl: ‚Odo dneška už nie‘ – byl to Slovák – ‚už nie som Ivan, odo dneška už som Martin. A už píšte…‘ Rozkaz podepsal Martin, dal tam to příjmení. Já jsem si říkal: No, tak to je hezké, že s tím nesouhlasí. Teď: v tom šedesátém osmém my jsme dostávali takové nesmyslné rozkazy, třeba že nesmíme se nechat odzbrojit, kdyby přišla ta vojska Varšavské [smlouvy], tak se nesmíme nechat odzbrojit. Ale nesmíme klást odpor. Vím, že jsme postavili tank – my jsme byli tanková vojska – tak jsme postavili tank do brány, aby tam Rusové nemohli. Ti důstojníci první týden nevěděli, co je, oni nevěděli, čí jsou. Možná ne ani za týden přišel ten velitel roty, takový naštvaný, ze štábu a říká mně: ‚Píšte Ivan. Už nepíšte Martin.‘ Já jsem říkal: Aha, už dostali instrukce. Už vědí, čí jsou.“

  • „Já jsem zjistil na vojně, že ti důstojníci, že to je banda. Že jsou to bezcharakterní lidé. Tam to člověk poznával, že to byli většinou ochmelkové. Věčně pod lihem. A já jsem měl v posudku napsané, to z obce asi přišlo: ‚Je to náboženský chanatik.‘ To tam bylo napsané, červeně. ‚Je náboženský chanatik a nesouhlasí s režimem.‘ Já jsem dělal staršinu, tak jsem se k těm materiálům dostal, tak jsem si to přečetl. Říkal jsem si: ‚Chanatik jsem?‘ Ale dělal jsem staršinu, jestli jste byli na vojně, to byla funkce pro důstojníka nebo vojáka z povolání. Tak já jsem to dělal. Tak jsem měl poměrně dobrou vojnu v tom, že jsem měl na starosti proviant a materiální zabezpečení. A měl jsem tam čas i pro sebe, že jsem měl svůj kutloch, kde jsem se mohl zašít. Ale to vám řeknu, to je zajímavé: do kostela jsme neměli... nebo nám řekli, že nemáme chodit do kostela. Já jsem chodil do kostela. Byl jsem v Budějovicích na vojně. A tam se chodilo do klášterního kostela, to bylo v druhém rohu náměstí, jak je věž, tak na druhém byl klášter. A tam jsem vždycky chodil. Tak jsem tam si klekl za jeden sloup a tam jsem se modlil. A přišel tam jeden voják, druhý. A teď viděl, že tam je nějaký voják za sloupem, říkal: ‚To je fízl, ten to hlídá.‘ A šel se modlit za druhý sloup. A to byl Vojta Cikrle, brněnský biskup pozdější. Tak jsme tam byli, ani jsme o sobě nevěděli. Pak až jsem byl v semináři, tak on mi říkal: ‚Ty, nebyls v Budějovicích na vojně?‘ Říkám: ‚No.‘ – ‚A nechodils?‘ – ‚Chodil.‘ – ‚Tak z tebe jsem měl strach…‘ Takže i to je takové paradoxní, že? Jsme se asi každý za jiným sloupem modlili za totéž. Tak jsme ve velmi dobrém vztahu, už je emerita, že, brněnský biskup.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velehrad, 14.07.2022

    (audio)
    délka: 01:36:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sametová revoluce musí proběhnout v našem svědomí

Vojtěch Šíma v roce 2022
Vojtěch Šíma v roce 2022
zdroj: Během natáčení

Vojtěch Šíma se narodil 11. prosince 1947 v Sudetech v obci Heřmanice u Oder. Jeho rodina původně pochází z nedalekého Spálova, v Heřmanicích si rodiče po válce vytipovali větší chalupu po odsunutých Němcích a začali hospodařit. Všech sedm dětí vychovávali ve víře. Roku 1950 Šímovi s nechutí souhlasili se vstupem do místního JZD, otec tam pak pracoval jako zootechnik. Vojtěch neměl po základní škole na vybranou kvůli nepříznivému kádrovému posudku a nastoupil na zemědělský učňák. Později ale přestoupil na střední zemědělskou školu, na které složil maturitu. V letech 1967 až 1969 absolvoval dvouletou vojnu u tankistů v Českých Budějovicích. Poté v roce 1970 vstoupil do kněžského semináře v Litoměřicích a 28. června 1975 přijal v Olomouci kněžské svěcení. V období normalizace působil jako farní vikář v Uherském Hradišti, ve Starém Městě a v Otrokovicích. Ilegálně se scházel s ostatními duchovními a připravoval pro věřící řadu aktivit. Odmítl vstoupit do loajálního kněžského spolku Pacem in terris. Po změně režimu byl děkanem zlínského děkanátu a poté do roku 2010 rektorem Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Od roku 2000 je také biskupským delegátem pro stálou formaci kněží olomoucké arcidiecéze. V letech 1998 až 2010 byl též kanovníkem Metropolitní kapituly u svatého Václava v Olomouci. V červnu 2004 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kaplanem Jeho Svatosti. V roce 2010 se stal děkanem kroměřížské kolegiátní kapituly, současně i nadále působí jako rektor poutního a exercičního domu Stojanov na Velehradě, kde také bydlí.