Rudolf Sikora

* 1951

  • „Brali jsme literaturu v Polsku, připravovali nám ji tam kněží. My jsme jen uskutečnili převoz. Využívali jsme příležitostí, když byly nějaké zmatky na hranicích. Někdy na to přišli a jen nás vrátili zpátky. Taky se stalo, že s tím dělali problém, že říkali, že je to protistátní činnost. My jsme se divili, že jde o oficiálně vydané knihy náboženského charakteru, a hotovo. Tak se to ale dělalo minimálně. Většina toho šla přes zelenou hranici, především Bukovec, Písek. Přenášelo se to přes hory, tak jako se kdysi přenášel špiritus (alkohol). Pak byla taky možnost přes rolníky, kteří měli v Polsku pole a měli dovoleno tam sklízet seno a takové věci, a mohli to převést mimo hraniční přechod. Mělo to být celníky kontrolováno, ale jim se někdy nechtělo. A tak se třeba naložil špiritus, naložila se i náboženská literatura a převezlo se to s fůrou sena. Anebo se to dalo do ruksaku a nosilo se to třeba přes Hrčavu. Samozřejmě jsme chodili mimo přechod. Když se náhodou blížili celníci, hodili jsme batoh pod smrček a dělali jsme, že jsme zabloudili. Celníci nás v dobré víře přivedli zpátky na hranici. Chvíli jsme počkali, a když přešli, honem zpátky pod smrček pro ruksak a pokračovali jsme dál. To se tak dělalo.“

  • „Měli jsme něco výborného v tom našem semináři v Olomouci, v té pobočce, kterou vytvořili. Nastoupili jsme v ročníku 1968/1969, dostudovali jsme v roce 1974, pak to zavřeli, zlikvidovali, protože to už nepotřebovali. Bylo třeba to zničit. Ale úžasné to bylo v tom, jaké jsme měli profesory. Studovali většinou v Římě, byli to římští doktoři, kteří prošli vězením. V roce 1968 anebo předtím byli propuštěni a nastoupili na tu pobočku do Olomouce. Bylo to úžasné. Přednášely nám samé kapacity. Potom dál už zase neměli souhlasy. Později nám pomáhali po těch chalupách, kde jsme se shromažďovali, abychom se mohli dál vzdělávat.“

  • „Byla to dvojí hra komunismu. Navenek říkali, u nás je svoboda, že je všechno dovoleno. Hlásalo se do světa, jak je všechno dobré, jak ten komunismus přece počítá i se svobodou náboženství, ale jaká to byla svoboda? My vám tedy trošinku odštípneme, v tom trošku ustoupíme, zbytek stejně zmanipulujeme. Ten záměr byl jasný. Často to byl výsměch náboženské svobodě. Udělejte to a to, ale když člověk chtěl něco trochu jiného, tak to neexistovalo. Kněží si nemohli dovolit dělat setkání s mládeží, nemohli jít do jiné farnosti. Tajemník hlídal, souhlas nebyl. Když jsme pak pracovali v kněžství, nemohli jsme jinak. Byli jsme stále hlídaní. A na každé konferenci kněží seděl církevní tajemník. Jaký to mělo smysl? Ti tajemníci byli taky většinou přímo spojeni s StB. Byl to výsměch.“

  • „Pak přišlo združstevnění. Bylo to tvrdé, násilné. Otec byl také jednou nezaměstnaný, propuštěný, a to z toho důvodu, že jsme nechtěli podepsat JZD (jednotné zemědělské družstvo). To přesvědčování bylo tvrdé, pamatuji si to jako kluk, když přesvědčovali a naši to nechtěli podepsat. Mamka se z toho psychicky sesypala. Odvezli ji sanitkou do nemocnice. Byli to tak trošku hulváti. Já jsem byl jako synek tak rozvzteklen, že mámě je ubližováno, že jsem jednoho toho přesvědčovatele kousl do ruky. Tak jsem si v tom okamžiku vylil svou lítost a vztek.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 27.09.2021

    (audio)
    délka: 01:57:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 04.10.2021

    (audio)
    délka: 02:31:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Náboženská svoboda byla za komunistů výsměchem

Rudolf Sikora / kolem roku 1970
Rudolf Sikora / kolem roku 1970
zdroj: archiv Rudolfa Sikory

Rudolf Sikora se narodil 17. dubna 1951 v Milíkově u Jablunkova. Rodiče Terezie a Jiří Sikorovi měli pět dětí. Živilo je malé hospodářství a otec kromě toho pracoval jako pecař v Třineckých železárnách. Rudolf Sikora zažil nátlak komunistů na rodiče, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JDZ). Otce donutili k podpisu tím, že ho na čas propustili z práce. Matka se psychicky zhroutila. V roce 1969 nastoupil na dočasně otevřenou teologickou fakultu v Olomouci. V semináři se účastnil ilegálního tisku a rozšiřování náboženské literatury. Po vysvěcení byl ustanoven kaplanem v Bohumíně. Brzy poté musel narukovat na vojnu. Dva roky odsloužil v Brně jako zdravotník. V letech 1976 až 1982 působil jako kaplan v Českém Těšíně. Poté ho biskup ustanovil administrátorem farnosti v Bílovci. Od mládí se účastnil tajných setkání se členy podzemní církve a později organizoval neoficiální setkání mládeže a kněží. V listopadu 1989 se zapojil v Bílovci do činnosti Občanského fóra. V roce 1990 byl jmenován farářem v Hnojníku a frýdeckým děkanem. V nultých letech 21. stol. se stal biskupským vikářem a papežským kaplanem.