Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Sikora (* 1951)

Náboženská svoboda byla za komunistů výsměchem

  • narozen 17. dubna 1951 v katolické rodině v Milíkově u Jablunkova

  • otec pracoval v Třineckých železárnách a s manželkou také soukromě hospodařil

  • zažil nátlak na rodiče, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva

  • v roce 1969 nastoupil na dočasně otevřenou teologickou fakultu v Olomouci

  • v semináři se zapojil do ilegálního tisku a rozšiřování náboženské literatury

  • po vysvěcení nastoupil v Bohumíně jako kaplan

  • účastnil se tajných setkání kněží a mládeže, také je organizoval

  • v letech 1976 až 1982 působil jako kaplan v Českém Těšíně

  • poté až do pádu komunistického režimu administrátorem farnosti v Bílovci

  • v listopadu 1989 se v Bílovci zapojil do činnosti Občanského fóra

  • v roce 1990 byl jmenován farářem v Hnojníku a frýdeckým děkanem

  • v nultých letech 21. stol. se stal biskupským vikářem a papežským kaplanem

Rudolf Sikora se narodil 17. dubna 1951 v Milíkově u Jablunkova v podhůří Beskyd. Na svět přišel v chaloupce prarodičů jako první z pěti dětí Jiřího a Terezie Sikorových. Otec Jiří Sikora byl kovozemědělec. Pracoval jako pecař v Třineckých železárnách. S manželkou se také staral o hospodářství se dvěma hektary polí a kouskem lesa. Chovali jednu nebo dvě krávy, prasata a další domácí zvířata.

Oba rodiče byli římští katolíci a děti vedli k životu ve víře. Nejbližší kostel byl v Jablunkově, osm kilometrů daleko. „Často jsme chodili tam i zpátky pěšky, v létě boso, ale to mi nevadilo. Někdy jsme mívali rodinnou pobožnost doma,“ vypráví.

Rodiče nevěřili komunistům a tento odpor ještě zesílil po zkušenostech s kolektivizací zemědělství. „K nám do hor přišlo združstevnění později, kolem roku 1960. Soudruzi se nejprve plně soustředili na větší hospodářství v rovinatějším terénu, která se dala lépe zcelovat. Chovali se tvrdě a násilně. Maminka se z toho psychicky sesypala. Museli ji odvést do nemocnice. A když k nám jednou zase přijeli z okresu přesvědčovat a chovali se jako hulváti, byl jsem tak rozvzteklen, že jsem kousl jednoho soudruha do ruky.“

Otce nakonec vedení družstva donutilo k podpisu tak, že ho nechalo propustit ze zaměstnání. „Teprve když družstvo podepsal, opět ho do práce přijali. Moc jsme toho neměli, a ještě nám část pole museli nechat jako záhumenek, ale šlo také o to přinutit lidi, aby v družstvu pracovali. Nikdo se tam nehrnul. Otec měl povinnost odpracovat v JZD určité jednotky, dělal tam o žních, při senoseči a při všem ostatním. Lidé to celé vnímali jako křivdu, protože to jejich hospodaření stejně krachlo. Co tam chtěli dělat s traktory, když na některé pozemky se nedalo vyjet ani s koňmi? Když se po roce 1989 pole vracela, lidé už je ani nechtěli, protože další generace ztratily k hospodaření vztah. Zhuntování vesnice, to byl výsledek združstevňování.“

Vzory z podzemní církve

Rudolf Sikora se stejně jako jeho rodiče hlásil k polské národnosti. Až do maturity chodil do polských škol. K rozhodnutí studovat teologii dospěl na tehdejší jedenáctiletce v Českém Těšíně. Přispěla k tomu neoficiální setkání mládeže, kterých se účastnil. „Přicházeli jsme do kontaktu i s lidmi z podzemní církve, kteří nám byli příkladem, formovali nás a rozšiřovali nám obzory. Jezdilo se na salesiánské chaloupky nebo na brigády, kde jsme měli kromě práce i duchovní program. Byla to forma úniku z dohledu státu.“

Pro zájemce o studium teologie z Moravy se v roce 1968 naskytla možnost studovat bohosloveckou fakultu v Olomouci, která byla v souvislosti s politickým uvolněním provázejícím takzvané pražské jaro dočasně znovuotevřena jako pobočka cyrilometodějské fakulty v Praze. Rudolf Sikora se tam úspěšně přihlásil i se spolužákem z Bukovce Adamem Ruckim, se kterým Paměť národa natočila rozhovor v roce 2020 nedlouho před jeho smrtí.

Ještě předtím prožil vpád vojsk Varšavské smlouvy, která měla potlačit údajnou kontrarevoluci v Československu. „Zrovna toho 21. srpna 1968 jsme měli odjet zvláštním vlakem na chmelovou brigádu do západních Čech. Pustili nás tam až s týdenním zpožděním. Když jsme dorazili k Postoloprtům, chmelnice byla obsazená vojskem, protože tam byly sklady pohonných látek československé armády. Hlídali to Rusové. Byli nedůvěřiví i vystrašení. Někteří říkali, že je sebrali z práce a že jejich rodiny ani neví, kde jsou.“

Výjimeční učitelé v semináři

Do maturity v roce 1969 prožíval rušné období plné protestů a vášnivých debat. „Rostla v nás lítost a zlost.“ Otevření cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci bylo jedním z výdobytků krátkého období demokratizačních reforem. V roce 1974 komunisté školu opět zavřeli. Ročník Rudolfa Sikory byl poslední, který v Olomouci dostudoval. „Studium to bylo úžasné hlavně díky tomu, že nás učily samé kapacity. Většinou to byli lidé, kteří vystudovali v Římě, potom ztratili státní souhlas, někteří byli vězněni za protistátní činnost. Po nástupu normalizace byli většinou opět odstaveni.“

Škola byla, tak jako celá společnost po srpnu 1968, stále více omezována. Studenti museli zapomenout na studijní pobyty v Římě či jinde v zahraničí. Komunistická cenzura škrtila také vydávání náboženské literatury. Rudolf Sikora měl v závěru studia na starosti tiskárnu, kde se tiskly i nepovolené materiály. „Měli jsme třeba vytisknout čtyřicet skript, ale sehnali jsme papír navíc, vytiskli jsme toho třeba tisícovku a dodávali jsme to kněžím v pastoraci, aby měli přístup k novým poznatkům. Tisklo se a množilo všechno možné. Jednou nás estébáci překvapili ve čtyři ráno. Naštěstí jsem večer předtím všechno, co bylo navíc, odvezl, takže nic nenašli. Byli jsme hlídaní a museli jsme si dávat pozor na donašeče.“

Na jaře 1974 se ještě jako bohoslovec účastnil ostře sledovaného pohřbu řeholníka, biskupa litoměřického a kardinála Štěpána Trochty, kterého věznili nacisté a v 50. letech i komunisté. Na pohřeb měla přijet řada významných zahraničních hostů. Některým úřady nedovolily vjezd do země. Další měli zakázáno koncelebrovat mši svatou či mluvit na pohřbu. Tehdejší krakovský arcibiskup Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II., zákaz porušil a v krátkém proslovu označil kardinála Trochtu za mučedníka. „Pamatuji také, jak u hrobu požádal o kropáč se svěcenou vodou, zvedl ho a provokativně se zeptal, jestli je na to také třeba státní souhlas,“ vypráví Rudolf Sikora.

S Adamem Ruckim se pak Wojtyłovi představili. Vyptával se jich na poměry v semináři i v církvi. „Vzhlíželi jsme k němu s obdivem a dělalo nám dobře, že se s námi baví. Později jsme ho dvakrát navštívili v Krakově,“ říká Rudolf Sikora, který měl obrovskou radost, když konkláve zvolilo Wojtyłu papežem.

Kolegové z Pacem in terris

Po vysvěcení v roce 1974 byl ustanoven kaplanem v Bohumíně, ale za necelé tři měsíce musel nastoupit na dvouletou vojenskou službu. Absolvoval ji v Brně. Armáda ho vyškolila na zdravotníka, dělal vedoucího ošetřovny. Po propuštění z vojny se vrátil do služby církevní. Z Bohumína ho nadřízení přeložili do Českého Těšína. Farářem tam byl Antonín Veselý, předseda katolického sdružení Pacem in terris, které kolaborovalo s komunistickým režimem. „Neměl jsem s ním osobně špatnou zkušenost. Býval často pryč a byl rád, že v jeho nepřítomnosti farnost funguje. Nikdy mě nepřesvědčoval, abych vstoupil do sdružení.“

Po šesti letech ho biskup poslal do Bílovce, kde působil jako administrátor až do roku 1990. „Byla to vynucená změna. V Těšíně jsem rozjížděl mládež, na faru chodilo plno děcek, což začalo vadit. Původně jsem měl pak jít na Morávku, už jsem měl v ruce dekret, ale estébákům se to nelíbilo, že je to moc blízko, a tak to biskup musel změnit.“

Na to, zda kněz koná jen státem povolené činnosti, dohlíželi církevní tajemníci, které zaměstnávaly národní výbory. Církev jim byla nucena ustupovat. Spolurozhodovali o přemísťování kněží i odebírání státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. „Zvláště krajští tajemníci byli většinou přímo spojeni se Státní bezpečností,“ zdůrazňuje pamětník.

Na hraně zákona

„Komunismus hrál dvojí hru. Navenek hlásal, že máme náboženskou svobodu, ale ve skutečnosti to byl často výsměch náboženské svobodě. Kněží nemohli dělat skoro nic kromě pobožností. Když si svolali mládež mimo kostel, byla to už protistátní činnost. Nesměli bez povolení církevního tajemníka ani kázat v jiné farnosti. Byli jsme stále hlídáni. Na každé konferenci kněží seděl církevní tajemník. Museli jsme se scházet tajně, abychom si něco řekli. Stejně tak s mládeží jsme se potkávali i načerno.“

Jeho vrstevník Adam Rucki byl kvůli pořádání biblických hodin pro mládež v soukromých bytech odsouzen za maření výkonu státního dozoru nad církvemi k podmínce a přišel o státní souhlas. I Rudolf Sikora organizoval tajná setkání kněží i mládeže. „Zval jsem lidi i k nám do Milíkova. Někdy u nás bylo i čtyřicet lidí. Obdivuji rodiče, že to umožnili.“ Nikdo ho neudal a prošlo mu to.

V druhé polovině osmdesátých let měl prý i on namále. „Vybrali si nás pět, kteří jsme jim svou aktivitou šli na nervy. O tom, že nám chtějí vzít souhlas, jsme se dozvěděli předem, a tak jsme se domluvili, že to před prázdninami vyhlásíme v kostele. Zrovna jsem připravoval biřmování, které se mělo konat na podzim. Řekl jsem lidem, že pravděpodobně dojde ke změně, že mi asi vezmou souhlas, ale ať se nebojí, že přijde někdo jiný, kdo s nimi bude pokračovat. Lidem se to nelíbilo a nespokojenost dávali najevo. Podobně to bylo i v blízkých farnostech mých kolegů, kteří měli být také odstaveni. A to byl asi důvod, že couvli a státní souhlas nám neodebrali.“

Zvony za svobodu

Krátce před pádem komunistického režimu se Rudolfu Sikorovi podařilo získat povolení k návštěvě papeže Jana Pavla II. v Římě. Audience se s ním tenkrát účastnil mimo jiné salesián Ladislav Heryán, který vystudoval v Římě jako emigrant, anebo Milán Kouba, spolužák z teologické fakulty, který se v 90. letech stal rektorem opětovně obnoveného kněžského semináře v Olomouci. „Setkání s papežem bylo jako zázrak a byla to obrovská vzpruha.“ Byl konec srpna 1989. V Evropě se začaly hroutit komunistické režimy. Po Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice vypukla v listopadu 1989 revoluce i v Československu.

Rudolf Sikora se zapojil do činnosti Občanského fóra v Bílovci. Spoluorganizoval setkání, účastnil se jednání s komunistickým vedením města, které bylo donuceno odstoupit. „Když nás nepustili k sirénám, svolávali jsme lidi kostelními zvony. Byla to veliká radost.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Petra Sasinová)