Alena Ševčíková

* 1938  

  • „No a pak jsem teda, jak jsem říkala, přišla do Prahy, to bylo vlastně v roce šedesát dva, takže to vypadalo všecko hezky, že jo, začala se hrát taková pěkná muzika, začal tady potom Semafor, a no já nevim, no tak my jsme tak jako si žili, ne moc bohatě, protože to ještě jsme byli zadlužený, protože jsme si museli půjčit na ten byt, abysme vůbec dali dohromady ten vklad, no ale bylo to takový docela fajn, no. Ale pak se to tedy votočilo. Můžu vám říct, že potom další zážitek, to je, jde husí kůže ještě po mně teď, když si na to vzpomenu, byl ten srpen šedesát osm, protože mně volala nějaká kolegyně asi v půl pátý ráno, jestli víme, že nás vobsazujou, no tak nevěděli jsme nic, a teď my jsme bydleli na Petřinách teda v tu dobu, a tak jsme k voknu, že jo, a teď jsme viděli ty antonovy, to jsou příšerný letadla takový teda, kterejma voni sem přepravovali ty tanky. No a teď to prostě byla hrůza, vidět to nad těma Petřinama, protože tam Ruzyň je kousek, že jo, takže to všecko lítalo, tak to jsme brečeli voba dva, protože to byla taková bezmoc šílená a taková křivda, jo. Člověk to cejtil vopravdu jako křivdu. No a pak to začlo, tanky byly i na těch Petřinách, tam hlavně, že jo, vokolo ústavu, no tehdy tam byly zrovna čerstvě nějak opravený ty tramvajový koleje, tak voni jeli po těch kolejích, takže koleje to teda dvakrát jako dobře nepřežily. No a to... dost jako... to jsme se i báli.“

  • „A hned v roce 45, nějak v červnu, protože tam skutečně ty podmínky k žití nebyly dvakrát dobrý [byt v pražských Kobylisích], tak můj otec využil toho, že agitovali tenkrát pro to, aby se obsadilo zpátky nebo osídlilo pohraničí, takže on se přihlásil a byl přeloženej do Rumburka, což je, nevím, jestli víte, až na severu, Šluknovskej výběžek, tam tenkrát to bylo okresní město Rumburk. A tam, protože tam žila spousta Němců, a to už začly platit ty Benešovy dekrety, takže oni byli připravený k tomu odsunu, ale v tý době, když my jsme tam přišli, tak tam ještě byli, ale už nebydleli v těch svejch domech nebo bytech, byli shromážděný v nějakejch táborech. Museli nosit bílý pásky, aby se teda odlišili, no a tam tím pádem jako zůstala spousta bytů, spousta domů, který byly k dispozici těm lidem, který tam přicházeli. Teda buď se tam vraceli, protože tam předtím žili, anebo tam přicházeli s tím, že si prostě mysleli, že tam nějak jako budou mít jednak lepší příležitost najít si nějakou práci a jednak teda si zlepšit třeba ty svý sociální podmínky, včetně teda lepšího bydlení. No nebylo, nebylo to jednoduchý, protože tam, kdo se prostě upsal a s tím, že tam zůstane a že tam chce bydlet, tak tenkrát existoval nějakej, myslím, že se tomu říkalo Fond národní obnovy, a tam prostě s těma lidma se sepsala smlouva a podle toho majetku, kterej tam teda nabyli, tak dvacet let ho museli splácet.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 02.12.2019

    (audio)
    délka: 50:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je důležité mít dobré pocity ze sebe

Alena Ševčíková
Alena Ševčíková
zdroj: žákovský tým PNS

Alena Ševčíková se narodila 11. února 1938 v Kladně. Otec pracoval jako policista-pochůzkář a kvůli jeho zaměstnání se rodina často stěhovala. Žili v Kladně, Kadani a od roku 1942 v Praze. Jejich byt se nacházel nedaleko kobyliské střelnice, která sloužila za války též jako popraviště, a častá střelba se Aleně vryla do paměti V červnu 1945 rodina odešla do Rumburku. Alena vystudovala obchodní akademii. Po maturitě nastoupila jako účetní na Okresní národní výbor v Rumburku. Alena se vrátila do Prahy s manželem v roce 1962 a žije zde dodnes. Celý život pracovala pro státní správu jako účetní, posledních dvacet let pro Magistrát hlavního města Prahy. Práce ji bavila, byla nadšeným propagátorem zavádění nových technologií ve zpracování účetnických dat. Naprostý pocit bezmoci, příkoří a strachu zažila při okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Od roku 1969 pobývala rok v Anglii, když doprovázela svého manžela na vědeckou stáž v Lancasteru. O emigraci z rodinných důvodů neuvažovali. Změny, které přinesl rok 1989, vítala, ale listopadových demonstrací se neúčastnila.