Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radek Schovánek (* 1964)

• narozen 27. května 1964 v Jičíně

• v letech 1979 až 1983 vystudoval jičínskou elektrotechnickou průmyslovku

• následně pracoval v telefonní ústředně na technické správě spojů

• v druhé polovině 80. let přepisoval a šířil samizdaty a udržoval kontakty s disentem a exilem

• po sametové revoluci působil v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV)

• přední český odborník na problematiku archiválií bezpečnostních složek

„Na komunistickém režimu jsou [nejhorší] dvě věci,“ říká Radek Schovánek. „Za prvé – permanentní strach. A druhá věc je, že ten režim pořád po člověku něco chtěl, co bude dělat. Furt musel být nějak angažovaný. Já chci vlastně od dnešního režimu jedinou věc: že když se rozhodnu, že zalezu támhle do toho kouta a tam chcípnu, tak se nikdo nebude ptát proč a nikdo mi v tom nebude bránit. A já si tam můžu zalézt a chcípnout tam. A to mi stačí.“ 

Komunisté nenávidí dvě věci: pravdu a humor. Obojí měla Svobodná Evropa

Narodil se 27. května 1964 rodičům Haně, rozené Nízké, a Václavu Schovánkovým v Jičíně na Královéhradecku. Zatímco otec, komunista z přesvědčení – nikoli z donucení – pocházel z dělnické rodiny a do strany vstoupil krátce po svých osmnáctinách, matka se narodila do odlišného prostředí. Její rodiče se po osmačtyřicátém únoru stali oběťmi kolektivizace a ona pak, coby dcera třídních nepřátel, nemohla studovat. U Radka Schovánka doma se o politice nemluvilo, když se ho jednou otec zeptal, jestli nechce taky vstoupit do strany, strohým „ne“ debata skončila. Jeho dětstvím však politika přece jen mírně rezonovala – Radek chodil do Pionýra (kde se dle svých slov příšerně nudil) a pravidelně navštěvoval i sbor, kde se zpívalo výhradně údernickou hantýrkou: „Umím desítky budovatelských písní, které [dodnes] s velkou chutí hraji,“ říká se smíchem. 

Po základní škole, v roce 1979, nastoupil na jičínskou elektrotechnickou průmyslovku. V tomto roce poprvé uslyšel z rádia zpívat Karla Kryla – škola se stala ideální průpravou pro život v totalitě: „Díky té průmyslovce jsem se naučil, jak přelaďovat frekvence rádií tak, aby se i na rádiích, která měla noční frekvence, dala poslouchat Svobodná Evropa ve dne,“ přibližuje a dodává: „Komunisté nenávidí dvě věci: pravdu a humor. Obojí Svobodná Evropa měla a obojí se snažila do okupovaného Československa po roce 1968 šířit.“ Skrze Svobodnou Evropu – státem neúspěšně rušené zahraniční vysílání – se dostal k režimu nepohodlné hudbě, kterou pak aktivně sháněl a dále šířil, a to nejen na nosičích: „Vymysleli jsme jičínské kulturní pondělky a každé pondělí jsme chodili hrát do přírodního divadla Na Čeřovce, kde se sešly někdy dvě kytary, někdy tři, ale taky jsme tam měli basu a sedm kytar a hráli jsme do půlnoci,“ vypráví. 

Takový zoufalý postavy

Průmyslovku úspěšně dokončil v roce 1983 a následně krátce pracoval v telefonní ústředně na technické správě spojů. Dokud nepřišel povolávací rozkaz: „Až tam [na vojně] jsem zjistil, jací debilové vůbec můžou existovat! To byli lidi, se kterými jsem se ve své sociální bublině nikdy nepotkal – s lidmi, kteří byli opravdu hloupí, nevzdělaní, mocichtiví.“ Šikana, mazáctví, řev a nesmyslné rozkazy. „Naprosto ztracené, propité roky. Jediné, co mi to potom v budoucnu přineslo, že když jsem se dostal pod tlak StB, tak už jsem věděl, jak mám reagovat, jak funguje psychika a kam se člověk dostane,“ uvádí a jako příklad otevírá jednu ze „zelených“ (respektive v tomto případě žlutých) vzpomínek z vojny:

„Jednou přišel Ladislav Sornas – dneska je mezi legionáři, protože byl ve válce v zálivu v roce 1990 – a ve dvě ráno dal nástup celé roty.“ Zdecimovaným rekrutům nezbývalo než uposlechnout rozkaz: „My jsme vylezli v těch špinavých, smradlavých pyžamech. […] Měli jsme utrhané šňůrky od poklopců a stála tam stovka lidí v těch žlutých špinavých [pyžamech]. Nevyspalí, utahaní. Takový zoufalý postavy. A on se před nás postavil, dal si čepici do týla a řekl: ,My bysme těm Američanům z páté obrněné brigády v Bavorsku natrhli prdel!‘ A já jsem se koukl po těch zoufalcích, kteří byli rádi, že stojí, a představil jsem si, jak útočíme na americkou armádu,“ vypráví dnes už se smíchem a o poznání vážněji dodává: „Bylo to děsivé. Proto jsem se potom tolik bál vězení, když mi tím estébáci vyhrožovali. Protože jsem si představil, že to bude něco podobného nebo ještě horšího, než co jsem zažil na vojně.“

V létě 1988 jsme se s Tigridem domluvili, že mu budu volat jenom z Maďarska

Návratem do civilu v roce 1986 se zintenzivnila touha po vzdoru. Začal přepisovat a šířit samizdaty a za tímto účelem později založil ve spolupráci s Josefem Novotným samizdatovou edici NOS (Novotný – Schovánek). Na půjčeném psacím stroji přepisoval například Moc bezmocných, Dopis Gustávu Husákovi, Audienci nebo tvorbu Ivana Klímy. V napojení na disent svou roli sehrála i náhoda – když při procházce po Karlově mostě zaslechl Třešňákovy písničky, dal se s pouličním kytaristou do řeči. Šlo o chartistu a politického vězně – recidivistu Otu Veverku. Ten Radka Schovánka seznámil s (rovněž chartistou a politickým vězněm – recidivistou) Jiřím Gruntorádem, který jej propojil se zmíněným Ivanem Klímou. Kontakty se principem sněhové koule postupně nabalovaly. A s lidmi, které už režim stihl vyštvat, se rozhodl navázat a udržovat kontakt aspoň na dálku: „Volal jsem Škvoreckému, Jardovi Hutkovi, Krylovi, Vláďovi Veitovi. Jediný, komu jsem nikdy nevolal z Československa, byl Pavel Tigrid. To jsme se domluvili v létě 1988 ve Vídni, že mu vždycky budu volat jenom z Maďarska.“ 

Po určitou dobu se Radek Schovánek nacházel – s notnou dávkou nadsázky – v tak trochu prominentní pozici: díky práci v telefonní ústředně mohl nepozorovaně a zadarmo volat exulantům na Západ. Díky tomu, že byl v dospívajících letech součástí jičínské horolezecké komunity, si navíc nyní nárazově přivydělával výškovými pracemi (například natíral komíny) a z tohoto vedlejšáku měl relativní dostatek zdrojů na zmíněné cesty (nejen) do Maďarska, odkud vozil zpět do Československa desky a literaturu. K tomu pořádal koncerty, ze kterých pořizoval audio i videozáznamy – některé z nich se dostaly i do vysílání Svobodné Evropy. Na jeho pozvání přijeli do Jičína zahrát například Pepa Nos, Ota Veverka, Petr Lutka, Pavel Dobeš nebo Karel Diepold.

Blbá kombinace věcí z exilu a ze samizdatu

Ruku v ruce s tím – jakkoli vypočítavě to dneska může působit – Radek nikdy reálně neuvažoval o podepsání Charty. „To je jeden z těch důvodů, kdy já jsem se bál, aby mi nesebrali cestovní pas,“ říká k tomu. Ze stejného důvodu v devětaosmdesátém nepřipojil svůj podpis ani pod – o poznání méně „nebezpečnou“ – petici Několik vět. „A velmi jsem se styděl. A až po listopadu jsem mu [Jiřímu Dědečkovi, který hrál Radkovi na rozlučce se svobodou a který mu Několik vět nabízel k podpisu] řekl, že to bylo proto, že jsem se bál. Abych si uchoval tu možnost – cestovat do Maďarska.“ I přes tuto opatrnost nemělo zdánlivě bezstarostné období druhé poloviny 80. let dlouhého trvání.

„Státní bezpečnost si mě všimla 22. října 1987,“ otevírá svou estébáckou anabázi. „A teď budu vyprávět o tom, jaký jsem neuvěřitelný pitomec!“ dodává. Ten den se ráno stavil za Čuňasem, který v té době nedobrovolně pracoval v kotelně. Od něj vyfasoval nové vydání samizdatového časopisu Vokno a vůbec první vydání tehdejší novinky, Voknovin – informačního bulletinu pro čtenáře Vokna. Tím však seznam kompromitujících předmětů zdaleka nekončí. Radek měl u sebe například i videokazetu s nahrávkou setkání u Charlieho Soukupa (na kterém vystupoval Karel Kryl a kterou pořídil Pavel Tigrid), dopisy od Jardy Hutky, audiokazety s hudbou zakázaných písničkářů, videokazetu s filmem Spalovač mrtvol nebo exilové časopisy Listy a Svědectví. „Taková blbá kombinace věcí z exilu a ze samizdatu,“ shrnuje v kostce. S touto nadílkou artiklů, kterých se režim tolik bál, se vydal na návštěvu k Jiřímu Gruntorádovi.

Potom už jsem věděl, že člověk má mlčet a nikoho nikdy nejmenovat

„Vejdu do průchodu a najednou za mnou tři chlapi v oblecích. Tak jsem si říkal: ,Tyjo, to jsou určitě estébáci!‘“ Nepletl se. Minul tedy dveře Jiřího Gruntoráda a šel do vyšších pater. Estébáci opravdu u Gruntoráda zazvonili a on utekl z domu. Ke Gruntorádovi nakonec došel oklikou a až o pár hodin později. Stále však příliš brzy. „U Jirky probíhala domovní prohlídka, takže Jirka otevřel dveře, zatarasil je a ukazoval mi, ať vypadnu.“ Následoval úprk: „Podařilo se mi vyběhnout před dům. Tam za mnou vyběhl poručík Hřebík, což nebyl estébák, ale kriminalista. A řval, ať se zastavím, nebo že bude střílet. To muselo být tak v půl jedné, protože v jednu už začal výslech. […] Podle toho dokumentu, který se zachoval, začal v jednu hodinu a skončil v půl druhé v noci,“ říká.

Byť od té doby skončil za zdmi služebny StB několikrát, první výslech zůstal tím nejnáročnějším – 12 nekonečných hodin nátlaku, během kterých nevěděl, jak se má chovat ani co může čekat. S fyzickým násilím se nesetkal, to psychické se ale nedalo vydržet. Estébáci si vymysleli důmyslnou léčku – prý právě v jeho bytě probíhá domovní prohlídka. Zatlačen do kouta Radek přiznal, že zabavený materiál získal od Čuňase. „A oni mu druhý den udělali prohlídku na pracovišti v kotelně,“ doplňuje. Při té objevili kopii pamětí Ladislava Klímy a Luděk Marks, který je Čuňasovi půjčil, následně přišel o práci v Památníku národního písemnictví. „Potom už jsem věděl, že člověk má mlčet a nikoho nikdy nejmenovat,“ shrnuje své první „zážitky“ z Bartolomějské.

Kdo tvrdí, že se nebál, tak lže

Na základě této zkušenosti se rozhodl lépe poznat sám sebe a vyhledal psychologickou pomoc. Spíše než „vyzbrojit“ bylo zapotřebí se na služebníky totality připravit. V tomto ohledu poskytl psycholog neocenitelnou službu: „Bylo to proto, aby mě rozebral, kde jsou moje nejslabší stránky, jak se můžu nejvíce zaplést,“ přibližuje. Navzdory veškeré možné prevenci však měli tajní ve výslechové místnosti nakonec pokaždé o něco navrch. „Bál jsem se vždycky. Kdo tvrdí, že se nebál na výslechu StB, tak lže. Protože člověk nikdy neví, jestli se odtamtud vrátí za čtyři hodiny, za čtyři dny nebo za čtyři roky,“ říká.

Jakkoli velký dík patří psychologovi, nakonec nejúčinnější recept na to, jak se vyrovnat se zlem, zní z úst Radka Schovánka takto: „Důležité je se z těch věcí neposrat. Člověk má zachovat chladnou hlavu a nedělat svinstva, i když mu celé okolí říká, že je to hrozně výhodné a že to dělají všichni. A to byla taková věc, která se ukázala jako moje správné rozhodnutí,“ uvádí v souvislosti s tím, že krom psychické šikany se ze strany StB opakovaně setkával i s nabídkou spolupráce (a tedy i potenciálních výhod). Dodejme, že od ledna 1988 si na něj Státní bezpečnost vedla svazek takzvané prověřované osoby (PO) pod krycím jménem ,Radek‘. Ten se bohužel k dnešním dnům nedochoval. 

Svoboda, to je něco jako první sex. Změní vás to a už na to nikdy nezapomenete

Koneckonců, není žádným překvapením, že svazek ,Radek‘ skončil ve skartovačce. Totiž: „Celý den jsem seděl u Ivana Klímy a vymýšleli jsme, jak by se dal udělat převrat,“ vzpomíná se smíchem na čtvrtek 16. listopadu 1989. Ivan Klíma mu tehdy říkal: „,No, podle toho, jak ta situace teď vypadá, tak bychom potřebovali tři basy rumu, dojet do Mladé Boleslavi a tam si půjčit tři ruské tanky. S jedním přijet před ÚV KSČ, s druhým před televizi a s třetím před rozhlas. A je to naše!‘ a touhle myšlenkou jsme se celý večer velmi bavili.“ Navzdory povznesené náladě Radek Schovánek do poslední chvíle nevěřil tomu, že režim někdy padne. Stalo se. A společně s revolucí nastalo i období mohutného pálení svazků StB.

„Svoboda – moct si číst a poslouchat, co chci… Já to dneska na přednáškách říkám studentům: ,Víte, svoboda, to je něco jako první sex. Změní vás to a už na to nikdy nezapomenete!‘“ filozofuje nad sametem. Zpět ale k (po)revolučnímu ničení dokumentace Státní bezpečnosti – dle skartačního rozkazu měly být zničeny veškeré svazky, které by mohly StB kompromitovat. „A které již nebudou ve změněné operativní situaci potřeba,“ dodává Radek Schovánek. „To znamená: oni až na výjimku, což je krajská správa Brno a částečně krajská správa v Plzni, nesáhli do už uložených svazků v archivech, ty se zachovaly v podstatě kompletní. Ale zničili ,jenom‘ operativní materiály, které měli v ruce. To znamená materiály, které měli otevřené.“ Jen těchto takzvaných živých svazků, které skončily v plamenech a ve skartovačkách, bylo mnoho a mnoho tun. 

Archiv je plný dokumentů, kde je napsáno: ,Po přečtení zničit!‘ A my je dneska čteme

Navzdory masivní polistopadové skartaci nám dochované svazky stále poskytují unikátní vhled do struktur a fungování bývalé tajné policie socialistického Československa. Svým způsobem jsme v tomto ohledu šťastlivci, protože jak říká Radek Schovánek, přední odborník na tuto problematiku: „Kdyby zničili archiv krajské správy Praha a centrály, který byl na mikrofiších – a to je jedna malá místnost, která by se vešla na jednu Avii –, tak o historii StB nevíme prakticky nic.“ A dodává: „Archiv je plný dokumentů, kde je napsáno: ,Po přečtení zničit!‘ A my je dneska čteme.“ Cesta ke svobodnému přístupu k tehdy přísně tajně shromažďovaným a střeženým informacím však byla trnitá a trvala bezmála 20 let. 

Na „vydláždění“ této cesty se velkou měrou podílel i Radek Schovánek, který nejprve po převratu – stále ještě z pozice technika telefonní ústředny – působil v komisi, která měla, mimo jiné, za úkol dohledávat odposlechy bývalé StB – ty nakonec skutečně našli, a to na jičínském okresním soudu. Počátkem roku 1993 pak nastoupil do Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu[1] (ÚDV), kde pracoval jako dokumentarista a následně i jako vedoucí oddělení. Proč se chtěl v nově vznikajícím svobodném prostředí zabývat represivní zločineckou součástí nesvobodné minulosti? „Ta původní motivace byla co nejvíce téhle organizaci, kterou jsem považoval za mimořádně svinskou, a ty lidi, kteří to dělali, tak co nejvíce jim uškodit – ve smyslu, aby byli odhaleni, aby se o nich vědělo. A aby nemohli nějakým způsobem dále škodit,“ vysvětluje a dodává: „Ty představy byly na začátku velmi naivní.“

Je poměrně pracné dostat do hlavy, jak celá StB funguje

V té době svazky (nejen) StB stále podléhaly režimu utajení a přístup k nim měl pouze úzký okruh lidí. Mezi ně patřili právě zaměstnanci ÚDV. Tým kolem Radka Schovánka zpočátku čítal jen sedm členů, kteří postupně přepisovali jména příslušníků Státní bezpečnosti i samotné svazky, pracovali na rozkrývání struktury StB a skrze svazky odhalovali trestnou činnost konkrétních osob, přijímali a ověřovali podněty z řad veřejnosti a výsledky bádání předávali dále k prošetření. A předně – díky archiváliím teprve poznávali, co vlastně byla ta tolika mýty a tajemstvími zahalená organizace zač, s kým jsme měli předchozích více než 40 let tu čest. Proniknutí do struktur StB se ukázalo jako značně komplikovaná výzva. „Vytvářeli jsme vlastní informační systém, který pomáhal překonat to, co bylo poškozeno v systémech, které zůstaly na ministerstvu vnitra. […] Systém evidence Státní bezpečnosti je poměrně složitý a je poměrně pracné získat o něm přehled, dostat do hlavy, jak to celé funguje,“ přibližuje.

Ruku v ruce s činností ÚDV postupně docházelo ke změnám legislativy a pozvolnému otevírání archivů – od roku 1996 zákon umožňoval zpřístupnit archivní materiály osobám, na které byly vedeny. Centrální archiv se tehdy nacházel v Pardubicích a za službu se platilo. Radek Schovánek upřesňuje: „Člověk, který měl zachovaný svůj svazek, tam mohl jet a přečíst si svůj svazek, kde byly začerněny všechny třetí osoby. A mohl požádat o ztotožnění agentů, kteří těmi svazky prochází.“ Další proměna zákona nastala v roce 2002, kdy došlo ke zveřejnění jmen všech tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti, kteří mají české občanství. O dva roky později, roku 2004, pak vešel v platnost zásadní zákon, který – zjednodušeně – říká, že se na dokumenty StB nevztahuje ochrana osobních údajů. „A tím pádem prolomil – se zdůvodněním, že tady byl zločinecký režim, který tyto materiály vytvářel – a umožnil to studovat,“ vysvětluje Radek Schovánek. 

Naše možnost studovat archivy je nejširší – domnívám se – na celém světě

Teprve od roku 2008 si může kdokoli z řad široké veřejnosti zažádat o libovolné materiály ministerstva vnitra (pod které StB spadala) a ty mu musí být bezplatně zpřístupněny. V tomto roce vznikl Archiv bezpečnostních složek (ABS) se sídlem v Praze a Brně, který archiválie spravuje a který se mimochodem stal zcela nepostradatelným pomocníkem pro badatelskou a dokumentární činnost Paměti národa. Rokem 2008 jsme se tak v této problematice stali – bez nadsázky – nejsvobodnější společností. Radek Schovánek vysvětluje: „V současné době se dá říct, že materiály, které jsou přístupné v České republice, jsou naprosto bezkonkurenčně nejširší a nejkomplexnější, tak jak se dají kde na světě studovat. Materiály nelegální rozvědky, které dnes Úřad pro zahraniční styky a informace postupně předává do ABS, nejsou myslím přístupné nikde – to je naprosto unikátní materiál, který je přístupný jenom v České republice,“ říká a dodává: „Naše možnost studovat archivy je nejširší – domnívám se – na celém světě. Myslím si, že nikde není taková možnost studovat předchozí nedemokratický režim v takové šíři jako v České republice.“

Ale zpět do legislativně neukotveného porevolučního období. Ještě před Radkovým nástupem do ÚDV v roce 1992 zveřejnil Petr Cibulka takzvané Cibulkovy seznamy, které obsahovaly jména spolupracovníků StB. Navzdory tomu, že tento krok vyvolal v čerstvě svobodné společnosti pořádný poprask, Radek Schovánek kontruje: „Já si myslím, že to bylo velmi dobře. Já si Petra Cibulky velmi vážím, že tyto seznamy vydal, protože to sice způsobilo šok, ale na druhou stranu to způsobilo tlak na lidi, kteří ty materiály spravovali, aby nějakým způsobem – aspoň částečně – začali připravovat otevření archivů.“ Jinými slovy to, že dnes máme vůbec nejsvobodnější přístup k totalitním archiváliím je dle Radka Schovánka z velké části zásluha právě Petra Cibulky. 

Jsou asi dva záznamy, které tam nepatří

Označit někoho ve veřejném prostoru za spolupracovníka StB s sebou neslo (nejen) v raných 90. letech pro dotyčného obrovské sociální stigma a v této souvislosti byla důvěryhodnost Cibulkových seznamů v minulosti několikrát napadána. Radek Schovánek na to konto uvádí: „Z těch asi 120 tisíc, kteří byli na seznamech, ať už důvěrníci nebo agenti, tak v případě agentů jsou asi dva záznamy, které tam nepatří. V případě důvěrníků je to větší problém, protože jako důvěrníci byli díky metodické chybě při přepisování přepsáni i kandidáti informátora, což byla kategorie daleko nižší než kandidát tajné spolupráce – to byli lidé, kteří o tom nikdy nevěděli, a důvěrník byla kategorie už spolupracovníka. Nikoli tajného, ale spolupracovníka.“ 

Dodejme, že kategorie kandidát a důvěrník nepatří (na rozdíl od agenta) mezi takzvané kategorie vědomé (vázané) spolupráce. Tito lidé mohli spolupracovat zcela vědomě a dobrovolně, ale také nemuseli. Koneckonců, jako kandidáta tajné spolupráce (KTS) vedli krátce estébáci ve své evidenci například i Václava Havla, který přitom s StB prokazatelně nikdy nespolupracoval a který byl zároveň (z osobně-intimních důvodů) zpočátku jedním z velkých odpůrců otevření archivů veřejnosti. Jak přesně konkrétní forma spolupráce (či „spolupráce“) probíhala, nám dnes prozrazují právě obsahy svazků. Pokud se dochovaly… 

Začali se zajímat, jak jsem na něj přišel

V této souvislosti nutno doplnit, že v roce 1999, tedy v době, kdy archivy zůstávaly stále z větší části uzavřeny, vydal Petr Cibulka pomyslný druhý díl seznamů. Šlo o kmenové zaměstnance Státní bezpečnosti (tedy nikoli „jen“ spolupracovníky). Právě ti se v otázce viny a trestu stali (řečeno žargonem samotných estébáků) ,zájmovými osobami‘ ve věci vyšetřování zločinů komunismu. Svazků, i přes plošnou polistopadovou skartaci, stále zůstávají zachovány doslova stohy – a ty ošklivější z nich detailně zachycují brutalitu, vydírání, vyhrožování, porušování základních práv i porušování tehdy (!) platných zákonů. Zkrátka systematické a systémové násilí ze strany státu a jeho konkrétních reprezentantů. S řadou příslušníků Státní bezpečnosti proběhlo po roce 1989 několik soudů. „Odhadnul bych, že v tak do dvaceti případů byl někdo odsouzen. Tak do deseti byl někdo odsouzen k nepodmíněnému trestu,“ přibližuje Radek Schovánek polistopadový osud estébáků, kterých přitom bylo několik tisíc (a mnozí z nich za svou službu státu dodnes pobírají nemalé renty). 

Instituce, respektive jejich zaměstnanci, kteří v raných 90. letech spravovali, systematizovali a postupně zveřejňovali svazky StB, se ocitli v nezáviděníhodné pozici. Řada lidí měla řadu zájmů. Radek Schovánek například zmiňuje případy, kdy samotní estébáci na poslední chvíli narychlo pozměňovali jména či data narození svých agentů v registračních protokolech – co kdyby se jim bývalý agent v budoucnu hodil… Velký problém představovalo vyhodnocování a vydávání lustračních osvědčení a s tím související soudní procesy ohledně údajných křivých obvinění ze spolupráce – především v případech, kdy se svazky nedochovaly. „Asi 130 agentů komunistické rozvědky znovu aktivoval ke spolupráci Úřad pro zahraniční styk a informace [ÚZSI, česká rozvědka založená v roce 1993],“ přibližuje. Jeden z nich se v nově vznikajícím demokratickém prostředí vyšplhal až na vysoké místo v jedné francouzské instituci. „A když jsem tohohle člověka vylustroval, že chci jeho svazek, tak mně z ÚZSI napsali, že jeho svazek neexistuje, a začali se zajímat, jak jsem na něj přišel,“ dodává s tím, že jsou známy i další případy převlékání kabátů, kdy to bývalí významní agenti, velké ryby, po revoluci dotáhli na významné a vlivné pozice.

Téměř celou kartotéku hodila do skartovačky

Seznam pochybných a zabarvených rozhodnutí z „divokých devadesátek“ je poměrně dlouhý. Na tomto místě v krátkosti zmiňme ještě dvě – jednu vraždu a jedno už svobodným (!) režimem organizované ničení dokumentace. „Vylustroval jsem člověka, který v roce 1962 v Rakousku zavraždil příslušníka maďarské StB,“ vypráví Radek Schovánek. „A oni mi ten lustrák poslali čistý. Tak jsem si stěžoval, že vím, že tenhle člověk je vrah a ten materiál chci.“ A jak to celé dopadlo? „Místo toho, aby nám ten materiál dali – a v Rakousku je vražda nepromlčitelná a ten člověk žil a bylo možné ho stíhat –, tak Úřad pro zahraniční styky a informace začal vyšetřovat mě, jak jsem se k té informaci dostal.“ V tomto postupu měly dle Radka Schovánka zřejmě prsty britské tajné služby, pro něž daný člověk také pravděpodobně pracoval. Ve druhém případě, v případě porevolučního ničení svazků, zatahalo za nitky naše vlastní demokratické zřízení: „Ten tlak byl ze strany ministerstva vnitra – Jana Frolíka a Zdeňky Votočkové, která nám zabavila kartotéku inspekce ministra vnitra od roku 1969 do roku 1990, kde byly všechny trestné činy, které spáchali příslušníci SNB a StB – to byla nesmírně cenná kartotéka, kterou jsme dostali od propuštěných příslušníků z vnitra. Ona nám ji zabavila. Mám dokonce protokol, který mi podepsala, že nám ji odnáší, a v archivu ministerstva vnitra Na Struze téměř celou tu kartotéku hodila do skartovačky.“

Rokem 1999 se Radek Schovánek rozloučil s ÚDV. Nešlo o dobrovolný odchod, ale o výsledek personálních třenic, respektive o následky aféry kolem Helmuta Zilka. Zilk (1927–2008), novinář, politik, ředitel rakouské televize a rozhlasu a starosta Vídně, měl obdržet nejvyšší státní vyznamenání z rukou prezidenta Václava Havla za prohlubování rakousko-českých vztahů. Radek Schovánek vypátral, že se jedná o bývalého agenta StB, a jal se na to prezidenta upozornit. Celý případ vyústil v pořádný mediální humbuk, po kterém následovala inspekce na ÚDV a Radek musel skončit. Havel tehdy Zilka nakonec nevyznamenal. Řád Bílého lva I. třídy mu však přece jen udělen byl (byť in memoriam) – zasloužil se o to přesně o 20 let později, v roce 2019, Miloš Zeman. Mimochodem, zdaleka nešlo o jediného bývalého spolupracovníka StB, kterého prezident Zeman vyznamenal.

Zalézt a chcípnout. To mi stačí

Při opouštění úřadu musel odevzdat svůj takzvaný mobilizační pytel – coby „archivář z údévéčka“ byl zároveň zaměstnancem policie a z této pozice disponoval například i pistolí. Odchodem z ÚDV jeho zájem o danou problematiku – a především jeho badatelská činnost – ani v nejmenším neskončily. Ve věcech (nejen) kolem bývalých bezpečnostních složek totalitního Československa Radek Schovánek často vystupuje ve veřejném prostoru, má na kontě řadu publikací, přednáší. Je také dlouholetým spolupracovníkem Paměti národa. „Tajné službě nejvíce uškodí, když přestane být tajná. Takže to, jak můžeme nejvíce uškodit Státní bezpečnosti a její agentuře, je, že o nich co nejvíce zveřejníme,“ říká s tím, že odkaz StB je dodnes, po bezmála čtyřech dekádách od pádu režimu, stále živý: „Jak jsme viděli na případu Vrbětic, tak kolem toho se pohybuje několik příslušníků Státní bezpečnosti a jejich agentů, kteří byli nápomocni Rusům, kteří provedli tu sabotáž.“

Své vyprávění uzavírá Radek Schovánek slovy: „Na komunistickém režimu jsou [nejhorší] dvě věci: za prvé permanentní strach. A druhá věc je, že ten režim pořád po člověku něco chtěl, co bude dělat. Furt musel být nějak angažovaný. Já chci vlastně od dnešního režimu jedinou věc: že když se rozhodnu, že zalezu támhle do toho kouta a tam chcípnu, tak se nikdo nebude ptát proč a nikdo mi v tom nebude bránit. A já si tam můžu zalézt a chcípnout tam. A to mi stačí.“ 

 

[1] Pod tímto označením začal úřad fungovat až o dva roky později (2005), kdy došlo ke sloučení Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB a Střediska dokumentace protiprávnosti komunistického režimu.