Lubomír Sapoušek

* 1957

  • „Z té ulice, kde jsme bydleli, jsme se v šedesátém osmém rozhodli, že půjdeme na houby do lesa do Čankova, kousek za Vary. Bylo nás asi pětadvacet chlapců. Vyšli jsme. Zajímavé bylo, že esenbákův syn plakal, protože ho otec esenbák – to je ten, co sebral tu pistoli, kterou jsme našli v řece Rolavě – nepustil a on plakal, že nemůže jít s kamarády. Bylo nás hodně, a když jsme přišli do lesa, tak tam poletovali ruští vojáci se samopaly. A dávali nám houby. Oni měli také takový reflex, že když vidí houbu, že ji mají sebrat. Tak je dávali některým chlapcům, na mě se nedostalo. Ale pozor! Přišli jsme na takovou mýtinu a už jsme viděli tábor ruské armády, nebo sovětské, já to beru šmahem. Rusové, hotovo. Rusáci nejlépe. A ještě nějaké přídavné jméno… Seděl tam chlap, voják. [Na sobě] měl rubášku bez límce, pamatuji si to, vidím ho jako dnes. Seděl pod břízami. Ukázal na nás a začal se s námi bavit. S námi, co jsme slyšeli, jaká je to holota, jak by měli být vystřílení, ti Rusové, co nás okupovali. Vezměme si, že jsme na ty houby šli krátce po tom, co nás okupovali. A najednou ten Rus řekl: ‚Jestliže někdo řekne, že jsem okupant, tak ho na tomhle stromě – a ukázal na ty břízy – oběsím.‘ A všichni ti chlapci najednou řekli: ‚Ne, ne, ne,‘ jak se báli. Tak si vezměte, co to musí být za pacholka, když tohle řekne chlapcům, kterým bylo ani ne dvanáct let.“

  • „A teď jsme na tom Václaváku a najednou se otáčí brýlatý, malý, tlustý muž [se slovy]: ‚Co jste to říkal?!‘ A já jsem věděl, že mám toho člověka – estébáka, co to tam řídí – před sebou. Odpověděl jsem mu: ‚Já tady svému synovi říkám, co tu děláte s lidmi!‘ Protože oni fakt ryli rypáky v zemi. Když vás vedou se zkroucenýma rukama, že máte hlavu až u vozovky, tak to je velmi kruté a já jsem na to takhle reagoval. A on zařval: ‚Sebrat!‘ A teď začala diskuze. S ním tam stáli nějací Asiati, pár. A já říkám: ‚To musíte zatknout i mého syna.‘ A on povídá: ‚Syna? To je syn? To není váš syn.‘ Já říkám: ‚Je to můj syn.‘ On: ‚Občanku!‘ V té občance bylo samozřejmě napsáno, že mám syna i dceru. A on na syna: ‚Jak se jmenuješ?‘ A Tomáš: ‚Neřeknu!‘ Já: ‚Nedělej teď hrdinu, nebo tady zůstaneš!‘ A on se tedy přiznal, že je můj syn. Ale ten estébák, ten malý tlusťoch, zavřel občanku a řekl: ‚On nikdy žádného syna neměl. Sebrat!‘“

  • „Přišel důstojník z útvaru a řekl: ‚Tak, a máme tady tohle zlo. Charta 77. Měli bychom podepsat, že s tím nesouhlasíme.‘ Mluvím o vojácích, kterých je v politicko-výchovné světnici sto, ostatní jsou ve službách. Nás sto tedy mělo podepsat Antichartu. A teď se stalo to, co jsem vůbec netušil, že se může stát. Jeden [z vojáků] vstal a povídá: ‚Čo je to tá Charta?‘ ‚To je něco škodlivého, to nejde o tom ani mluvit.‘ ‚A prečo nejde o tom hovoriť?‘ ‚To musíte věřit straně a vládě,‘ řekl. ‚A prečo ona neverí nám?‘ A já jsem koukal, úplně jsem měl husí kůži. Protože já jsem jako mladý voják nečekal, že se někdo proti tomu důstojníkovi ozve, a ještě z útvaru. To se vždycky všichni klepali, když takový člověk přišel. A tehdy se [k němu] přidalo pár těch starších vojáků, [kteří] mě samozřejmě šikanovali. Já jsem ale najednou věděl, že v sobě mají určitou sílu, protože odporovali. Nikdo z toho našeho útvaru Antichartu [nakonec] nepodepsal, což je nesmysl, protože tehdy museli všichni dokázat svoji příslušnost ke straně a vládě, [čímž] myslím důstojníky. Takže to asi udělali za nás. Protože mi nejde do hlavy, že by to nechali jen tak.“

  • „S otcem jsem byl pořád ve vádě. On zastával názory, s kterými já jsem nesouhlasil, i stal jsem se takovým buřičem, kterému se nic nelíbilo, nic mi nebylo vhod. A zlobil jsem. Když jsem byl v prvním ročníku v učení, tak jsem se dozvěděl, že jsem v ROH [Revoluční odborové hnutí]. Okamžitě jsem ještě s jedním kamarádem běžel za šéfem ROH, ať nás vyškrtnou, protože takú hanbu, abychom byli organizovaní v ROH, [to bych nepřežil]. Všechno, co se týkalo dělnického hnutí, nám bylo odporné. Nevím proč, ale zažili jsme šedesátý osmý rok a pak převraty, kdy mi otec povídal, že takhle nesmím mluvit a nevysvětlil mi proč. V šedesátém osmém všichni chtěli střílet Rusy, i můj otec, já to slyšel. Rok nato, když jsem kreslil karikatury na sovětské představitele, tak si mě vypůjčil, že to nemůžu, že bychom jako rodina strašně strádali. A tohle byl snad zlom, že jsem se stal opozičníkem otce a posléze všech, kteří měli stejné názory.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 16.08.2021

    (audio)
    délka: 02:56:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pořád jsem byl odstrčený od pravdy

Jako „mánička“
Jako „mánička“
zdroj: Archiv pamětníka

Lubomír Sapoušek se narodil 11. června 1957 v Karlových Varech. Jeho otec Tomáš sloužil u Pohraniční stráže a se synem se často přeli o politice. Maminka Marie pracovala jako dělnice v prádelně. Pamětníkův světonázor formovala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, kterou zažil v Karlových Varech i na Slovensku v obci Vysoká pri Morave. V roce 1973 nastoupil do učení v městském stavebním podniku Karlovy Vary. Na vojně sloužil v Brně. Deset let pracoval u spojů jako údržbář a truhlář. Spřátelil se s lidmi z undergroundu a roku 1986 podepsal Chartu 77, načež byl Státní bezpečností (StB) předvolán k výslechu. Od roku 1988 se účastnil několika protikomunistických demonstrací v Praze, 28. října 1988 se štěstím unikl zatčení. Na demonstrace do Prahy jezdil i během sametové revoluce a do Karlových Varů vozil letáky a tiskoviny. Od roku 1990 začal pracovat ve své vlastní truhlárně. Z prvního manželství má dvě děti. S druhou manželkou Jaroslavou Bartošovou, se kterou vychoval syna Jana, žil v době natáčení rozhovoru (2021) na Božím Daru.