Otakar Ryšavý

* 1955

  • „Byl jsem připravený na operaci umělý chlopně, která se děla v roce 91 nebo 92, ale ležel jsem kvůli tomu na Karlově náměstí v nemocnici. A oni si nevěděli se mnou rady, protože oni ještě nevěděli, co to způsobilo, že jsem zhubnul asi dvacet kilo a nemohl jsem dýchat. A prostě úplně jsem byl jako troska a nemohl jsem nic. No, a byla ta demonstrace! A já jsem dostal, nějak jsem si vymodlil, opušťák z té nemocnice. Jenže jsem byl strašně zesláblý. A teď jsem šel z té nemocnice a najednou to tam začali hnát. A já jsem najednou zjistil, že nemohu udělat rychlý krok, protože já byl prostě úplně hotovej, já nebyl schopnej běžet. A v té chvíli jsem si připadal, jestli si pamatujete od Čapka na Povídky z jedné a druhé kapsy, jak ten Průcha, jak ho pustí z toho vězení, a ten Průcha: ,Uá uá…‘ Takhle jsem fungoval. A teď jenom jsem čekal, až najednou přijede nějakej ten… a dostanu ji jako v devětašedesátým, jako čtrnátiletej kluk. Zázrakem se nic nestalo. Já jsem vyloženě šel, takhle jsem se krad, protože jsem nebyl schopen. Všichni už utíkali, a já jsem šel, a byl jsem moc rád, že se můžu vrátit do nemocnice.“

  • „Potom došlo k tomu [natáčení] v tom bytě u mě. Tam byl zvukař, nějaký Jirka Mergl, nějaký Zdeněk Novák, Michal Hýbek, který dělal kameru, a já. Já jsem obstarával servis a chlebíčky na Letné. Do pana Havla to vlítlo – celá ta mísa, měl asi hlad. A bylo to tím skrytým způsobem, proto nazývám mzdou strachu, evokuje to tenhleten film. Protože on vlastně musel obejít jednou blok, podruhé blok, a teprve napotřetí se šlo ke mně do toho bytu, kde se to natočilo. Bylo to formou otázek, že on seděl na pohovce, tam to taky je v těch dopisech, on sedí na pohovce a kamarád, ten Zdeněk Novák, se ho ptá a on odpovídá. Tam je to v tom filmu, že jo. Takže zase opatrně, tam je ta špehýrka, jestli si vzpomínáte, tak to jsme měli na dveřích, takový kukátko. No a prošlo to teda kupodivu bez toho, že by za mnou přišli nějací fízlové. To se jako nestalo, naštěstí teda.“

  • „V devětašedesátém jsem šel na Václavském náměstí do kina. A v tom kině dávali Smrt v červeném jaguáru. To byl Jerry Cotton, to byl americký agent. Ten film – uvádím, o čem to bylo. Tak jsem říkal: ,Na to se musím dostat.‘ No tak jsem na to šel, to mi bylo těch čtrnáct. Ještě bych na to neměl jít, protože tam byla nějaká nepřístupnost – od 15, ale já jsem se tam dostal. Jsem si vzal vysokou beranici a nějak jsem se tam propašoval. Povídám si: ,Na Jerryho Cottona musím jít.‘ No, a teď vyjdu z toho kina, to bylo výročí 21. srpna 1969. No, a vyjdu z Jalty (to bylo v Jaltě, nevím, jestli to kino ještě dneska je. Je vlastně, funguje), vyjdu z té pasáže, a vidím velký srocení davů kolem koně. ,Gestapo! Gestapo!‘ lidi řvali, a všechno možný, na policajty, kteří tam byli, milicionáři byli taky, a já jsem se tam k tomu přichomejt, ze zvědavosti, no se tam něco děje… A najednou, než byste řekl švec, tak jsem dostal do zátylku pendrekem. Kleknul jsem na kolena, bolest strašná prostě, teď jsem začal brečet, vřískat, protože jsem byl malej, nikdy mě nikdo nemlátil, nebo já nevím co. Když jsem se z toho vzpamatoval, tak moje teta bydlela ve Vlkově ulici na Žižkově, takže jsem nějak se prodral tím davem, a když jsem se z toho dostal, dostal jsem se k tetě. Teta si mě tam nechala dva dny. Protože když jsem jí to vylíčil, říkala: ,Ty teď nikam nepůjdeš, ty tady budeš,‘ a naši si mě potom vyreklamovali, dostali odtamtud, od tety. Ale byl jsem tam dva dny. A to bylo takový první, kdy jsem si říkal: ‚Proč? Co se děje? Proč mě mlátěj?‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 15.02.2022

    (audio)
    délka: 02:09:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 01.03.2022

    (audio)
    délka: 01:19:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Můžeš si vybrat šašlik, nebo steak. Já volím Ameriku!

Otakar Ryšavý
Otakar Ryšavý
zdroj: Archiv pamětníka

Otakar Ryšavý se narodil v Praze 30. dubna 1955 rodičům Otakaru a Olze Ryšavým. Dětská léta prožil v pražských Holešovicích a na rodinné chalupě v Horním Maxově. Významným okamžikem pro jeho osobní směřování byla zkušenost z 21. srpna 1969. Cestou z kina se zapletl do demonstrace na Václavském náměstí, kde ho srazil obušek „pořádkových sil“. Vyučil se soustružníkem v Aritmě Vokovice, avšak zaměstnán byl převážně v úklidových firmách. Své přátele nacházel mezi lidmi vymezujícími se proti komunistickému režimu, rád se účastnil koncertů nezávislých umělců. Mezi jeho nejbližší přátele patřil kameraman Michal Hýbek, se kterým spolupracoval na natáčení dokumentu o Václavu Havlovi. Otakar Ryšavý je mužem svobodného ducha, přítelem života a západních hodnot. Žije a pracuje v rodných Holešovicích (2022).