Petr Růžička

„Já jsem před tím, než se to změnilo, tak jak jsem dělal toho nočního vrátného, tak jsem asi dělal největší šolich, jaký mohl člověk v sociku dělat. Protože jsem dělal nočního vrátného na OPBH Prahy 1. Čili měl jsem v péči zamykání a odmykání popelářům Starého Města. To bylo úžasný, prostě jsme courali pět let po Starém Městě. A jak to byla ta absurdní struktura, která prostě se chovala… tak oni šetřili místem a ty blokové čety sdružovali. Nejdřív to prostě byly malé úseky, kde byli dva, kde se střídali, a oni to sdružovali a ředili. Pak jsme na tu vlastně čtvrtku Prahy 1 byli čtyři a my jsme si mohli dovolit… oni nás nechali sloužit jednou za týden. Měli jsme týdenní cykly. Sloužili jsme sice šestnáctky, ale v noci – tam jsme klidně mohli spát. No a pak jsme měli tři neděle volno. Já jsem v tom volnu dělal to, co mě tehdy bavilo, a to byly sporty v přírodě, pohybové aktivity, skialpinismus, lezení a tohle.”

„Moji rodiče jsou asi takovej – nechci říct ‚zvláštní’ a ‚ojedinělej’ – ale určitě zajímavej příklad, protože oni se sešli jako první láska a žili spolu až do smrti. Takže to je zvláštní příběh. Setkali se na brigádě po válce v Ostravě, na nějaké svazácké aktivitě, kde se jezdilo… jeli pomáhat budovat ostravské hutě. A maminka si tam poranila krční páteř, když jí hodili pytel cementu na ramena, aby ho odnesla. Ona byla taková subtilní, poměrně křehká. Tak si poranila krk a tatínek nějak o ni pečoval. A jak o ni pečoval, tak se spolu zamilovali a už to tak bylo.”