Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Růžička (* 1954  †︎ 2023)

• narodil se 9. září 1954 v Praze

• jeho otec Karel Růžička byl komunistický historik

• v roce 1963 zasedl v tzv. barnabitské komisi pro rehabilitace procesů z 50. let

• po roce 1968 byl Karel Růžička vyhozen z práce i ze strany

• syn Petr nesměl studovat vysokou školu

• pokusil se emigrovat, ale z emigrace se vrátil

• pracoval jako noční vrátný

• po roce 1989 se věnoval historické a experimentální tesařině

• založil stavební huť Ars Tignaria, využívající autentické postupy při opravách kulturních památek

• zemřel 29. května roku 2023

Jeho otec prošel ne zcela neobvyklou cestu od poválečného přesvědčeného komunisty přes reformní komunismus druhé poloviny 60. let až po naprostou deziluzi normalizace. V roce 1963 byl tajemníkem sekce historiků, která spolupracovala na rehabilitacích procesů z 50. let – i proto se po sovětské invazi raději nechal vyhodit ze strany i z práce, než aby dál stál na straně režimu.

Jeho děti pak nemohly studovat, syn Petr Růžička toho ale nelituje. Nestal se sice architektem, jak původně zamýšlel, ale  objevil řemeslo: od truhlařiny přešel k tesařině a postupně začal experimentoval s historickými technologiemi. Při opravách památek používá autentické, často středověké pracovní postupy včetně ručního opracování použitých prvků. „Potvrdil jsem si, že řešení pomocí historických strojů, které si člověk udělá na míru, je za prvé ekologické, za druhé daleko pružnější a za třetí i ekonomicky výhodnější,” tvrdí Petr Růžička.

Otec detailně poznal nezákonnost procesů

Jeho rodiče se seznámili na poválečné svazácké brigádě v Ostravě. Už od roku 1947 tu desetitisíce mladých dobrovolníků budovaly v tzv. „stavbě mládeže” novou huť, z níž se později měla stát výkladní skříň nastupujícího režimu – Nová huť Klementa Gottwalda. „Maminka si tam poranila krční páteř, když jí hodili na ramena pytel cementu. Ona byla subtilní, poměrně křehká. Tatínek o ni pečoval a zamilovali se do sebe,” vypráví Petr.

Maminka Vlasta, v té době ještě Jelínková, pak v Praze studovala medicínu. Také tatínkovi Karlovi, původně vyučenému elektrikáři, dala nová doba šanci vystudovat. Během dvou let zrychleně dokončil gymnázium a poté nastoupil na pražskou Filozofickou fakultu UK. „Studoval obor historie, i když tvrdil, že původně chtěl jít na matfyz. Ale byl svazák – dědeček byl komunista – a od svazu mládeže to prý nějak dostal za úkol.” Karel a Vlasta se vzali ještě za studií, narodila se dcera Pavla a poté 9. září 1954 přišel v Praze na svět i syn Petr.

Petrovi byly zhruba tři, když jeho otec začal studovat ještě i postgraduál. Další tři léta ho doma příliš nevídali, za studiem pravidelně dojížděl do Sovětského svazu na tamní akademii věd. Potkal se tam například i s Janem Fojtíkem, později za normalizace vysoce postaveným funkcionářem ÚV KSČ. Byť Karel přirozeně tíhl ke středověku, také téma své dizertační práce – Dělnické hnutí v první republice – dostal prý přiděleno jako další stranický úkol. Po studiích zůstal na Filozofické fakultě UK v Praze, pracoval v Historickém ústavu Akademie věd a částečně se věnoval i novinařině.

V 60. letech Karel Růžička mimo jiné na čas odjel jako profesor dělnického hnutí do Chile, zásadně ho ale podle syna Petra ovlivnila jiná zkušenost. V roce 1963 spolu s dalšími komunistickými historiky zasedl v jedné z komisí, jež měla již poněkolikáté posoudit možné rehabilitace komunistů odsouzených v procesech z 50. let. Šlo o tzv. barnabitskou komisi, v níž odborníci z řad historiků skutečně sehráli podstatnou roli – mezi nimi i nadřízený Karla Růžičky z Katedry dějin SSSR a KSSS na Filozofické fakultě v Praze Jaroslav Kladiva. Byť rehabilitace tehdy ještě nedopadly tak, jak by si mnozí představovali, historici a částečně i veřejnost tu dostali šanci nahlédnout do archivů a seznámit se s materiály, jež jasně dokazovaly nezákonnost procesů. A to byl otřesný pohled.

Škola byla frustrující

V době, kdy jeho otec takto nahlížel pod pokličku utajovaných hrůz komunistického teroru, syn Petr chodil na první stupeň základní školy. „Měl jsem paní učitelku Nechutnou, která mě nechávala po škole, zasedla si na mě. Byl jsem jediné dítě, které mělo vysokoškolsky vzdělané rodiče, takže potřebovala ukázat, že to ještě neznamená, že jsem chytrý. Udělala ze mě třídního blbce. Ve čtvrté třídě jsem se zajíkal a přestal mluvit. Musel jsem pak chodit na foniatrii a v páté třídě už jsem to nezvládl a propadl jsem.”

Škola pro něho byla frustrující, jako problémové dítě nebyl ani šátkován na pionýra. Naštěstí na druhém stupni potkal i dobré učitele, kteří vycítili jeho talent, skrytý pod dyslexií a dysgrafií, jež tehdy nebyly běžně diagnostikované. Citlivá češtinářka mu dodala potřebné sebevědomí dobrými známkami za sloh a zkušený učitel výtvarné výchovy mu podstatně změnil život, když ho poslal do jedné z prvních pedagogicko-psychologických poraden. Tam mu k překvapení všech naměřili mimořádně vysoké IQ.

Synem rodičů, kteří se neohnuli

Nakonec se v roce 1970 dostal na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově – a byla to dobrá volba. Ještě před tím ale přišla politická změna, která zásadně proměnila život celé rodiny: konec reformního hnutí 60. let a počátek sovětské okupace. Po 21. srpnu 1968 se Petrův otec skrýval, teprve po třech týdnech se znovu odvážil objevit doma. V lednu 1969 pak byl ne sice ještě oficiálně vyhozen, ale prakticky „odstaven” z práce na fakultě i v historickém ústavu. Nesměl na pracoviště a pobíral minimální plat.

„Prý tomu předcházelo nějaké vyjednávající období, kdy mu bylo nabídnuto, že pokud bude kolaborovat, bude mu přidělena diplomatická funkce v Chile na konzulátu,” přibližuje syn Petr nervózní mezidobí, kdy se jeho otec na krátký čas ještě stal šéfredaktorem oficiálního ideologického časopisu komunistické strany Nová mysl, ale poté se rozhodl ze všech funkcí odejít. „V té době táta úplně zešedivěl. On byl černovlasý a po tom roce byl úplně bílý. Definitivně ho vylili a šel dělat lešenáře.”

Vedle akademické pozice se Karel Růžička vzdal i členství ve straně a stranickou knížku záhy odevzdala i Petrova matka Vlasta. Petr tak na střední školu nastupoval jako syn deklasovaných lidí, kteří raději vyklidili pozice, než aby souhlasili s okupací. „Všichni moji spolužáci tam měli rodiče, kteří ohnuli hlavu. A já jsem tam mezi nimi byl ten, jehož rodiče hlavu neohnuli. Díky tomu jsem se tam cítil hrozně dobře.”

K tomu, že se na střední škole zcela proměnil jeho vztah ke vzdělávání, ovšem přispělo i relativně svobodné prostředí na umprumce, která dlouho vzdorovala „Husákovu knedlíkovému komunismu”. Petr Růžička tu studoval truhlářský obor, hodně času trávil v dílně, osvojil si prý praktický řemeslný rozum. Silně ho ovlivnil prvorepublikový mistr Koudela a také architekt Lukeš, pod jehož vlivem na čas uvěřil, že se stane architektem.

Pokusil se emigrovat

„Přechod do reality byl ale trochu tvrdší. Když jsem šel poprvé k přijímacím zkouškám, ten svazák se mi podíval do papírů a hned mi řekl: ‚Co sem lezete s takovýmhle profilem? Tady nemáte šanci.’ A taky jsem neměl.” V roce 1974 tedy nastoupil do Projektového ústavu Hlavního města Prahy, a když se situace při přijímačkách opakovala i další rok, jeho představa kariéry architekta se pomalu začala rozplývat.

V různých projekčních ústavech strávil nakonec tři roky, zároveň dělal vedoucího na dětských táborech, začal vést dětský turistický oddíl při základní škole  Štěpánská a pod jedním z Domů dětí a mládeže (DDM). Později se stal zaměstnancem DDM a působil jako správce loděnice v Podolí, což mu umožnilo věnovat se jako instruktor svým zálibám: kanoistice, lyžování, skialpinismu, horolezectví.

Koncem 70. let uvažoval o podpisu Charty 77, cítil potřebu bouřit se. „Táta si mě tehdy vzal na paškál a řekl mi, ať si to rozmyslím, že zničím rodinu. Byl jsem dotčený a vyčítal jsem mu to, ale nepodepsal jsem ji,” popisuje s tím, že podobnou debatu s otcem absolvoval také v souvislosti s volbami, ke kterým by býval rád nešel. „Zpětně se mu omlouvám, když si uvědomuji, že věděl všechno o procesech. O režimu věděl spoustu věcí, a tak se nedivím, že se o nás bál. Proto, myslím si, nikdy nešel do toho protiproudu. Protože se bál – ne o sebe, ale o nás.”

Nedlouho po těchto sporech s otcem se každopádně Petr Růžička odhodlal k pokusu o emigraci. S kamarádem Tomášem Vystrčilem se legálně vydali do Jugoslávie, tam získali tranzitní víza do Rakouska. U Salcburku pak překročili hranice do západního Německa a ocitli se v Bayerisch Gmainu. Během anabáze plné absurdit si ovšem stopli policajty v civilu, kteří údajně, jak se později doslechl, v okolí Salcburku pátrali po masovém vrahovi. Zatkli je, oni zažádali o azyl a měsíc se toulali po bavorských Alpách.

Jenže si přestávali být jistí, že o emigraci skutečně stojí, Petrovi se prý každou noc zdály sny o Praze. A tak nakonec využil první vhodné příležitosti a nechal se svézt zpátky na hranice. Tam mu československé orgány odebraly pas – a po návratu do Prahy s ním zahájily trestní řízení.

„Musel jsem na výslech: úmyslné opuštění republiky. Měl jsem pohovor s jakousi ambiciózní mladou prokurátorkou, ječela na mě, že budu sedět, až zčernám. Ale pak to náhle utichlo, takže mám pocit, že tatínek šel za mě někam orodovat,” říká Petr a na mysli má přitom již zmíněného Jana Fojtíka, otcova spolužáka ze SSSR a nyní člena ÚV KSČ. „Otec se musel hodně poklonit, aby mě z toho dostal.”

Pohled na svět z výšky

Mohl být rád, že ho nezavřeli. Do zaměstnání v loděnici, kde pracoval s dětmi a mládeží, se však už vrátit nemohl. Místo toho si našel, jak říká, „největší šolich, jaký mohl člověk v sociku dělat:” nechal se zaměstnat jako noční vrátný na Okresním podniku bytového hospodářství Prahy 1. Práce spočívala v odemykání a zamykání popelářům Starého Města, v měnění žárovek ve staroměstských domech a občasném vyvěšování vlajek. „Měli jsme týdenní cykly. Sloužili jsme sice šestnáctky, ale v noci – klidně jsme tam mohli spát. No a pak jsme měli tři neděle volno.” Výdělek byl sice bídný, ale opět se mohl do sytosti věnovat svým koníčkům, z nichž nejpodstatnější bylo horolezectví.

V této práci vydržel až do sametové revoluce, poslední roky před změnou režimu si navíc přivydělával výškovými pracemi. Získal tak pracovní horolezeckou rutinu, což po převratu bohatě zúročil. Na jaře 1990 byl totiž požádán, aby pomohl vyměnit shnilý trám ve věžní kopuli gotického kostela ve Volenicích, nakonec se ukázalo, že bude potřeba vyměnit takřka celou konstrukci. Poprvé pracoval ve výšce na historickém objektu a ta zkušenost mu změnila život.

Ve Volenicích se prý vyškolil v ruční tesařské práci i manipulaci se dřevem – věž totiž opravovali bez použití lešení – ale podstatný byl i existenciální prožitek. „Změnil se mi tam pohled na svět. Byl jsem ve výšce nějakých 60 metrů nad krajinou, byl jsem na území vesnice, která byla založená ve 12. století. Začaly se mi tam promítat souvislosti, které zespoda nejsou vidět.” Rychle se z truhláře přerodil v tesaře a zjistil, že podobnou práci ve výšce by si rád zopakoval.

Sestrojit středověký jeřáb podle vyobrazení v Bibli

Než k tomu došlo, čtyři roky studoval filozofii na Filozofické fakultě UK. Postupně ale zjistil, že z něj filozof nebude, v roce 1994 dal před studiem přednost práci na své druhé věži, tentokrát ve Slavonicích. Osmibokou kónickou hrotnici se tu rozhodl vyrobit „postaru”, tedy vytesat ji ručně.

Chytlo ho to a začal se hlouběji zajímat o historii řemesel obrábějících dřevo. Experimentoval s historickým nářadím a historickými postupy, podstatným krokem v tomto byla účast na semináři Villa Nova – střediska experimentální archeologie a regionálních dějin v Uhřínově pod Deštnou. „Bylo to pro mě nové uvažování o věcech. Uvědomil jsem si tam, že představa o tom, že naše civilizace je ve všem progresivní, je nesmysl. Někde progresivní je, ale někde to jde úplně nazpátek.”

Po roce 1998 sedm let pracoval na jedné z největších tradičně řemeslných oprav v Evropě za posledních 50 let, tedy na opravě střešní konstrukce Karlštejna. I zde musel novátorsky promýšlet manipulaci s velkými celky bez použití těžké techniky, která se do obtížně přístupného terénu nemohla dostat. Petr Růžička během tohoto projektu navázal úspěšnou spolupráci s projektantem Vítem Mlázovským a založil stavební huť Ars Tignaria.

Následoval přístupový most k hradu Krakovec, kdy použili výhradně autentické středověké postupy, a obnova krovů královského paláce na hradě Točníku. Zde přes počáteční nevoli úřadů nakonec použili repliku středověkého šlapacího jeřábu, který sestrojili na základě vyobrazení v Bibli Václava IV. „Při projektování jsem zjistil, že jeřáb je plně otočný, čili ukázalo se, že je koncepčně úplně moderní. A ještě jsme si stanovili hypotézu, že by se vlastně, když je klecový, měl i sám osadit. Vymyslel jsem postup a proběhl pěkný experiment, kdy se jeřáb vytáhl vlastní silou do třiceti metrů a tam se zafixoval na plášť zdiva.” Středověký jeřáb prokázal, že je plně funkční, a stal se součástí didaktického programu výstavy Karel IV.

Petr Růžička se podílel i na mnoha dalších pozoruhodných projektech. Zaučil několik generací učňů, takže většina tradičních tesařů jsou jeho žáci nebo žáci jeho žáků. Pokusil se o reformu řemeslného vzdělávání zavedením tzv. „školních staveb”, kde by probíhala edukace řemesel. Inspiroval rozmach výzkumu historických krovů, díky čemuž dnes máme po celé České republice na 800 datovaných a zdokumentovaných krovů, a je také spoluautorem konceptu trasologie tesařských seker.