Marie Ronešová

* 1948  

  • „V tom roce 1954 mě odvezli ze školy do dětského domova. To se stalo z rozhodnutí lidového soudu tenkrát. Máma na mě čekala před školou a už se mě nedočkala. Vůbec nic rodičům nesdělili. Lidový soud prostě rozhodl a sociálka si pro mě přijela do školy a odvezla mě do dětského domova u Mladé Boleslavi. Já už o tom nepřemýšlím, je to pro mě dávno pryč, jenom vím, že mě ze školy, z Legerky, odvezly ty dvě baby a že jsem tam první den držela hladovku. Oni pořád tvrdili, že se máma není schopná o mě postarat, ale nebyl k tomu žádný logický důvod – dávala mi normálně najíst, oblékala mě, rodiče nebyli ani alkoholici, ani narkomani. Už před tím si někdo vymyslel, že mě máma chtěla v kočárku shodit z Vyšehradu. V těch 50. letech byli hrozný udavači, hrozný opravdu. Vzhledem k tomu, že jsem byla její jediné dítě, jezdila za mnou do děcáku, posílala mi tam balíky. Je hloupost, že by mě chtěla shazovat z Vyšehradu. Táta chodil do práce v třísměnném provozu – pracoval jako tranzitér, tady na Vyšehradě, pak na nádraží Praha-střed. Táta vydělával a máma pak už do práce nechodila, když jsem se narodila. Taťka se odvolával každý rok. Oni tam psali, že tátovo otcovství bude dáno do klidu, pořád trvali na tom, že máma není schopná se o mě postarat. Ona tedy neuměla moc uklízet a vařit, to je fakt, ale takhle žije spousta lidí…“

  • „Když jsem viděla, že si s tím dospělí neporadí, že jsem pro ně pořád jenom nezletilá, vzala jsem to do svých rukou. Slyšela jsem, že lidi umírají na zápal plic. Soudružky vychovatelky si ani nevšimly, že chodím pořád rozepnutá, tak se mi to povedlo. Nechali mě chodit do školy, že prý nemám teplotu, jenže já teploty nemívám. Máma na mě čekala před školou, přivezla mi něco hezkého a nějaké dobroty, jak to běžně dělala, a všimla si, že dost kašlu, a ptala se, proč nejsem na marodce. Tak jsem jí řekla, že soudružka vychovatelka mě tam nechce. Máma se naštvala a že pojedeme k doktorovi. Radenín byla vesnice a tam doktor nebyl, musely jsme do Tábora. Doktor řekl, že mám zápal plic, a máma se rozhodla, že už mě zpátky nedá. To už si mohla odůvodnit. Pak se přišlo i na to, že mě nechali přechodit ještě spálu, ani jsem nevěděla, že ji mám, a pak ten zápal plic, ten už je výraznější, protože člověk má kašel. Tak mě máma vzala do Prahy. To už mi bylo dvanáct pryč, byla jsem dost velká a už si ty potvory na mě netroufly, tak to nakázaly mámě, ať mě zpátky doveze ona, ale ani máma neměla šanci. Je to tam dva kilometry od nádraží a na mě už jeden člověk sám nestačil. Máma byla ode mě poškrábaná a pokopaná, ale nedostala mě tam. Vrátily jsme se na nádraží a zpátky do Prahy.“

  • Celé nahrávky
  • 3

    Lipová 13, Praha 2, 13.03.2017

    (audio)
    délka: 01:13:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z rozhodnutí lidového soudu

Marie Ronešová, 1963
Marie Ronešová, 1963
zdroj: rodinné album

Marie Ronešová se narodila 28. srpna 1948 v Praze jako jediné dítě svých rodičů. Otec byl zaměstnanec Československých drah a matka původně úřednice, později v domácnosti. V roce 1954 byla pamětnice bez předchozího upozornění rodičů odvezena ze školy pracovnicemi místního sociálního odboru do dětského domova mimo Prahu. Rodiče se v následujících letech nepřestali odvolávat proti rozhodnutí soudu, protože podle nich nebyl k takovému opatření důvod. Marie prodělala v dětských domovech řadu závažných onemocnění, která vyvrcholila zápalem plic v roce 1961 a zanedbáním péče ze strany ústavu. Matka ji odvezla do domácího ošetřování. Návrat doprovázely problémy ve škole, kde prožívala šikanu spolužáků. Po ukončení základní školy se hlásila do učebního oboru, ale kvůli úrazu ve Svazarmu ho nezahájila. V letech 1963 až 1968 vystřídala několik zaměstnání, kde neuspěla kvůli následkům prodělaných onemocnění, a byla jí proto úředně snížena pracovní schopnost. V roce 1968 jí byl přiznán invalidní důchod. V letech 1968 až 1978 střídala příležitostná zaměstnání. Zajímala se o hudbu, tanec a přírodu, začala chovat hady. V letech 1978 až 1984 vystupovala s hudebními skupinami Abraxas a Progres jako tanečnice – hadí žena. V posledních letech má potíže kvůli zhoršenému zraku, zajímá se o ezoteriku a hledá způsoby, jak zlepšit svůj zdravotní stav. Žije sama na Praze 2.