Blanka Rejholdová

* 1956

  • „My jsme měli takovou chatu, asi tři kilometry od našeho bydliště. Postavil ji taťka, byl totiž nesmírně šikovný. Pamatuji si, že tenkrát jely tanky. Mamka věděla, že je zle. Byl to ale šok pro každého. V tu ránu byly zavřené obchody, ale my jsme potřebovali chleba. Takže já jsem stála frontu na chleba. No a náš tatínek, on byl takový frajer, že domů přinesl zákusky. Mamka hubovala, ale já jsem měla radost, že donesl dorty. To ale asi nebylo úplně to nejdůležitější, ale takhle to bylo. Taťka donesl zákusky, my jsme ale potřebovali chleba.“

  • „K nám domů chodili ti tatínkové, byli to takoví ti staří Cikáni. Já jsem je zdravila, ctila jsem je. Myslím si, že to pořád byli pracanti. Jejich děti už ale ne. Začaly propadávat ve škole. Vím, že v první třídě se mnou byly tři, ale dál už nepostoupily. Mě romské děti neměly rády. Říkaly, že jsem nafoukaná. Byla jsem zkrátka jiná.“

  • „Už tenkrát chtěli Romové své práva, ale ne povinnosti. To je to, co moje maminka nikdy nesnesla. Věděla, že člověk musí makat a pracovat. Šanci máme všichni stejnou. Samozřejmě je to těžší, když je člověk tmavý. Trochu jsem to také zažila. Tu jakoby… diskriminaci. Zažila. Ale i to mně pomohlo a odrazila jsem, abych ukázala, že nejsem zloděj, podvodník, ale že jsem pracant.“

  • „Potkala jsem kvalitní lidi tady v Praze, kteří mi ukázali cestu a pomohli mi na té cestě. Tvořila jsem s dětmi, jezdili jsme na přehlídky a byli jsme pokaždé jiní než ti ostatní z Prahy, Brna, Olomouce. Ptali se, odkud jsme, z toho Červeného Kostelce, kde to vůbec je. Byli jsme takové Popelky. Takže díky seminářům a kritikám po těch různých soutěžích jsem začala tvořit lépe a moje děcka jsou dnes jedni z nejlepších v České republice. To všechno, ta tvorba a asi i nový směr v současném tanci, práce s dětmi, s rekvizitou, se slovem, společná tvorba, to nás obohacuje, mě i děti, je to originální. Za to všechno, když mi bylo šedesát, přišel dopis. Nemohla jsem tomu uvěřit – proč bych já měla dostat ocenění. Neměla jsem pocit, že dělám něco výjimečného, ale dělám to ráda.“

  • „Asi když maminka zemře, tak si uvědomíte, že ta mamka dělá domov. To bylo kruté. Umřel taťka, bylo to hrozné, a v tu ránu mamka po jeho pohřbu odešla do nemocnice a už se nám nevrátila. Přišel telegram a já byla sama doma. Maminka zemřela. To bylo hrozné. Utíkala jsem ven. Brácha stavěl barák nebo co a já to neměla komu říct a hlavně nevěříte tomu. Bylo to v září a pak byly první Vánoce bez rodičů a já zůstala úplně sama. Každý bratr si myslel, že jsem u toho druhého. Měli už svoje rodiny, svoje děti, manželky. Možná jsem ani nechtěla k nikomu jít, abych neotravovala. Tak jsem v tom čtyřkovém bytě zůstala sama. Bylo strašně sněhu. Utíkala jsem do města v osm hodin, namísto večeře. Tam byla taková hračkárna a u ní zábradlí a tam jsem se držela a strašně plakala. Bylo mi sedmnáct, byla jsem slečna. Na náměstí je kostel, lidi chodili ze mše. Já se vyplakala, šla jsem domů do zmrzlého bytu a připadala jsem si jako Robinsonka.“

  • „Jestli se cítím být Romka – řeknu na rovinu ‚Cikánka‘, tak ne. I když takovou povahu po otci asi mám. Mamka byla ale divočejší, vznětlivější. Cítím se ale jako Češka. To je dáno asi výchovou, s kým se stýkáte. Tatínek byl vyučený řezník, ale když naši přijeli sem, byl tady asi 20 let topičem v textilní fabrice v Náchodě. Byl to dříč, ale rád si zašel na pivo. Mamku si pamatuji tak, že už byla pořád doma. Měla invalidní důchod, nemocné srdce a choroby, které jsem tenkrát ještě nevnímala. Byla na nás hodně přísná. K taťkovi jsme si chodili občas na ‚popovídání‘, které nás někdy bolelo víc než ta facka. Ale mně to vůbec nevadí. Oni nás netrestali. Máma mi flákla a bylo, já jsem to nebrala jako trest.“

  • „Já jsem šla úplně sama. Měla jsem starší bráchy, kteří šli do své čtvrté, šesté třídy, tak ani nevím, jestli mě tam vůbec dovedli. Tak jsme byli samostatní. Já jsem tam šla sama a sedla jsem si a koukala jsem. Ostatní rodiče vedli to své dítě a všichni plakali. Já jsem nechápala, proč pláčou. Já jsem to nevěděla. Asi jak tam měli tu maminku a babičku, tak měli pocit, že se od nich neodtrhnou nebo co. Já jsem ten pláč nechápala – přece jim nikdo nic neudělal. Byla jsem jinak vychovávaná a otrkaná od těch svých sourozenců.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.07.2021

    (audio)
    délka: 01:20:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Hradec Králové, 28.03.2022

    (audio)
    délka: 01:40:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyrovnala jsem se s tím, že jsem tmavá. Tak to prostě je

Blanka Rejholdová - svatební fotografie
Blanka Rejholdová - svatební fotografie
zdroj: Archiv pamětnice

Blanka Rejholdová, rozená Galbová, se narodila 28. srpna 1956 v Náchodě rodičům Josefíně a Janovi, kteří přišli do Čech ze Slovenska. Z otcovy strany má Blanka romské kořeny. Otec byl vyučený řezník, ale v Náchodě pracoval jako topič v textilce, maminka již byla v invalidním důchodu. Blanka vyrůstala se třemi staršími bratry, v tvrdších životních podmínkách než její vrstevníci. Od dětství měla ráda tanec, chodila na gymnastiku. Navštěvovala základní školu v Náchodě, v roce 1974 se vyučila prodavačkou. Když jí bylo 16 let, zemřel jí otec, o rok později matka. Bratři již měli své rodiny, musela se o sebe starat sama. Pracovala jako prodavačka, ve volném čase předcvičovala jazz gymnastiku a aerobik v tělovýchovné jednotě. V roce 1992, ve svých 36 letech, dostala příležitost učit na základní umělecké škole v Červeném Kostelci, což pro ni bylo impulsem ke studiu tance na konzervatoři Duncan centre v Praze. Během dvouletých studií opustila práci v obchodě a začala se věnovat naplno práci s dětmi v ZUŠ Červený Kostelec. Brzy se začal dostavovat úspěch na tanečních soutěžích a přehlídkách. Za svou uměleckou a pedagogickou činnost obdržela v roce 2016 Cenu Ministerstva kultury v oboru zájmových uměleckých aktivit. V době natáčení pro Paměť národa (2022) byla potřetí vdaná, ze dvou předchozích manželství měla čtyři děti.