RNDr., CSc. František Reichel

* 1938  

  • „I když jsme neměli na začátku zajištění, ten správný výcvik, nastoupil s námi [na vojnu] hošík, který byl adventista. Jmenoval se Petr Hrdinka a byl z Nezdenic. Nezdenice 82. A byl takový opravdový, zkrátka v sobotu je v Bibli a na nic nesáhne. A to bylo něco pro soudruhy, že v sobotu by narušoval bojeschopnost. A my jsme mu domlouvali. On o mně věděl, že taky chodím, protože kdykoli jsem mohl, tak jsem chodil do kostela. ‚Petře, je ti tohle zapotřebí, vždyť se můžeš zapřít... A nakonec je to i v Bibli, vždyť sloužíš nemocným,‘ – protože opravdu, on měl službu na ošetřovně – ‚tak můžeš přeci zabrat, ne?‘ Nebo měl službu tzv. dozorčího. On říkal: ‚Ne.‘ A když jsme na něj naléhali, tak říkal: ‚Podívej, je tady dost vás jiných, tak můžete sloužit. Víte, že já mohu zase v neděli, vy můžete jít za mě.‘ Jenže ono se to proláklo a šli na něj tvrdě. On že nesáhne ani na samopal. A to znamená potom Sabinov a to bylo pět šest let neuposlechnutí rozkazu. On byl i ochotný do toho jít. Tak si mě zavolali soudruzi, potom jsem se dozvěděl, že to šlo až na kontrarozvědku, a říkali mi, že tam je tenhle nebezpečný živel a že je to potřeba řešit. A že jsme tam parta a jako soudruzi, že bychom mu měli pomoci, aby se zbavil náboženských předsudků. Nevím, proč se obraceli na mě, jestli měli také podezření, ale možná že jsem byl nejstarší, tak že tam potom musím přijít podat hlášení. A nevím, kolik že mu dávají, jestli čtyři pět týdnů, aby přešel do normálního vojenského rytmu. To mi dělalo trochu starost, ale potom jsem dostal nápad, který mi přišel dobrý. Protože jak jsem měl sklad léků na starosti, tak jsem jezdil do lékárny fasovat léky. Jel jsem za paní magistrou do lékárny a řekl: ‚Podívejte, já bych vždycky poslal v sobotu auto a jeli bychom to nafasovat.‘ Napsal jsem objednávky, posadil jsem ho do auta, kde byl šofér, a ten ho odvezl. Šofér odnesl objednávku a s paní magistrou jsem byl domluvený, že tam Petra posadí někde vzadu v lékárně a potom že v jednu hodinu přijedou na útvar, a tam jsme to složili. A ukázalo se to jako schůdné, takže když mě zavolali soudruzi asi za tři týdny, říkal jsem: ‚Vypadá to dobře, soudruh v sobotu dělá, já jsem mu dal specifické úkoly, abych ho mohl hlídat, aby se neulejval. Tak ho posílám pro léčiva, fasovat léčiva a přivážet je – děláme to vždycky na celý týden a dřív jsem tam jezdil častěji a on má teď záběr.‘ No a potom jsem tam šel podruhé a řekl: ‚No, soudruzi, funguje to.‘ A tím celá akce skončila. A prakticky jsme to tak pak praktikovali pořád.“

  • „Ta lidová strana... hodně se o tom diskutuje, jak vypadala v době rozvoje socialismu, ať už za Plojhara, nebo těch dalších, Žalmana a tak. Někdy jako že součást Národní fronty, takže jakože kolaborační. Jenže ono to mělo dva aspekty. Už vůbec celý ten politický vějíř, jaký byl. Většina lidí byli naprosto lhostejní, apatičtí, nezáleželo jim na ničem, leda aby si opravili chatu, ale o nic se nestarali z hlediska polis. Komunistů, přesvědčených, to by na prstech spočítal, to byli prospěcháři. To je jako dnes, to se nemění. To bylo normální. Potom byla skupina disidentů, odpůrců, viz pan biskup Malý a tak dále, kteří jim to znepříjemňovali. Ale potom byla skupina, a to jsme byli my, a řekl bych dost velká skupina, kteří jsme měli možnost být v lidové straně nebo v jiných obdobných organizacích a mohli jsme něco dělat.“

  • „A potom osmadvacátého devětadvacátého listopadu mi zavolali z naší partaje a říkají: ‚Hele, bude se měnit vláda a my bychom potřebovali, jestli bys dělal ministra.‘ Tak říkám: ‚No to je príma,‘ představ si to, ‚a pro co?‘ ‚Pro vědu a techniku. Vědecko-technický rozvoj. Máš na to jeden nebo dva dni na rozmyšlenou.‘ Tak jako obvykle jsem se sbalil a šel za panem kardinálem a ten říkal: ‚No jo, vždyť to je to, co jsem pořád chtěl,‘ – protože mi pořád říkal, abych v ÚV ještě zůstal – ‚jo, jděte tam.‘ A můj zpovědník říkal: ‚Do ničeho se nežeň, ale když máš něco dělat, tak to dělej pořádně.‘ Tak jsem kývnul.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Říčany, 14.12.2018

    (audio)
    délka: 01:53:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 5

    Chotouň, 13.05.2016

    (audio)
    délka: 07:01:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co je císařovo, císaři – ale má to své meze

František Reichel
František Reichel
zdroj: Pamět Národa - Archiv

František Reichel se narodil 27. ledna 1938 v Praze do katolicky a protikomunisticky orientované rodiny, což mu působilo problémy během studií. Nakonec ovšem mohl vystudovat Veterinární fakultu VZŠ v Brně. Po promoci narukoval na vojnu, kde z popudu ochránit adventistu, který odmítal v sobotu pracovat, naivně podepsal spolupráci s kontrarozvědkou. V roce 1970 vstoupil do Československé strany lidové a v roce 1974 se stal členem jejího ústředního výboru. V té době organizoval mnoho přednášek, výletů, plesů a výstav pro katolickou společnost. Současně jako vědec v oboru veterinární farmaceutiky pracoval ve výzkumném centru SPOFA (Spojené farmaceutické závody), v Zemědělské komisi RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci) a cestoval. V osmdesátých letech spoluorganizoval cyrilometodějské poutě na Velehrad a úzce spolupracoval s kardinálem Tomáškem. Od jara 1989 připravoval pouť do Říma na kanonizaci sv. Anežky. Na konci listopadu 1989 přijal nabídku stát se ministrem bez portfeje za ČSL v první vládě Mariána Čalfy a poté v jeho druhé vládě zastával funkci ministra pro vědu a techniku. V dubnu 1990 ovšem odešel kvůli lustracím a angažoval se v otázce církevních restitucí.