JUDr. Věra Řeháková

* 1941  

  • „Mezitím se mi narodila dcera. To jsem měla zážitek. Když jsem byla v jiném stavu, měla jsem mít nemocenskou. Přišla posudková komise. Tam naproti ten pan doktor bydlel. Já už jsem byla téměř před dokončením těhotenství a on, když mě prohlížel, mi takhle prsty silou píchnul tady do pupku a okolo pupku. Prohlásil, že těhotenství není žádná nemoc. Tím pádem mi nemocenskou zrušili. No jo, ale já jsem dostala pupeční kýlu. Ale v té době bych nikdy nic nevysoudila. Protože to bylo ublížení na zdraví, že. Ta paní doktorka, to byla závodní lékařka Vysoké školy báňské, z toho byla velice špatná. Kromě těch nerváků, které člověk zažil, začal ještě problém fyzický. Pak jsem toho doktora tady jednou potkala. Měla jsem chuť si před ním plivnout. Ale se vztyčenou hlavou jsem šla.“

  • „To bylo velmi těžké. Mě vyhodili, což se nedělalo tehdy ani nežádoucím občanům, když jsem byla v šestém měsíci těhotenství. Takže to byla jedna věc. Druhá věc: když se narodila dcera, tak nás nepozvali ani na vítání občánků, jak se to dělalo. To je trapné. No přežila i bez toho. Ale pravdou je, že musela mít samé jedničky na základní škole, aby se dostala na střední školu, protože tehdy byl zákon, že když byly samé jedničky, tak se šlo bez zkoušek. Takže bez zkoušek šla na gymnázium. No jo, ale pak se dostat na vysokou. Poprvé se nedostala. Na práva se hlásila. Tak myla rok nádobí v menze Českého vysokého učení technického v Praze, aby dokázala, že má vztah k dělnické třídě. Podruhé udělala zkoušky na fakultě z teorie práva, ale uznali jí je až po roce 1989 díky revoluci. Vlastně byla rehabilitována a dostala se ke studiu.“

  • „Když jsem studovala na právech, ve druhém ročníku za mnou přišli ze stranické organizace. Já měla výsledky, učila jsem cikány gramotnosti, tak jsem si rozšiřovala svůj sociální rozměr. No tak přišli, že by chtěli, abych podala přihlášku do komunistické strany. To jsem ještě byla pod silným tlakem maminky, minulosti. Já jsem šla na vysokou v šestnácti, protože byly jedenáctiletky. Já jsem byla strašně mladá. Tak jsem napsala mamince dopis. Pro mě to bylo něco jako pocta. Maminka byla moc pracovitá, lidé ji znali, protože pro ně hodně dělala. No tak jsem mamince napsala dopis, ve kterém bylo, že jsem ještě nic pro společnost neudělala, abych si zasloužila být členem komunistické strany. Šestnáct mi bylo. Pro maminku to bylo samozřejmě něco nádherného, že mě požádali. A já jsem samozřejmě tomu všemu věřila. Ale napsala jsem ten dopis, tak jsem se s ní radila a říkala jsem, že jsem ještě nic neudělala, tak za co?“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Ostrava, 22.08.2019

    (audio)
    délka: 27:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 5

    Ostrava, 01.08.2019

    (audio)
    délka: 01:49:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vystoupila jsem z KSČ. Komunisté však tvrdili, že mě vyloučili

Portrét Věry Řehákové z roku 1988
Portrét Věry Řehákové z roku 1988
zdroj: archiv pamětnice

Věra Řeháková, rozená Kávová, se narodila 11. března 1941 v Ostravě. Dětství prožila ve skromných podmínkách v dělnické kolonii Hlubina. Vychovávala ji matka, otec je opustil. Matka byla aktivní členkou komunistické strany. Věra velmi dobře prospívala ve škole a dostala se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium se specializací na mezinárodní právo ukončila v roce 1963. Stala se členkou KSČ. Na pedagogické fakultě v Ostravě absolvovala psychologii a pedagogiku. Poté nastoupila jako odborný asistent na Vysokou školu báňskou v Ostravě, kde se stala spoluzakladatelkou katedry sociologie a politických věd. Po srpnové okupaci v roce 1968 vystoupila z KSČ, protože nesouhlasila s chováním některých komunistů a veřejně kritizovala jejich metody upevňování pozic ve společnosti. Později se dozvěděla, že KSČ její vystoupení prezentovala tak, že byla vyloučena. V roce 1969 měla obhajovat kandidátskou práci na Sociologickém ústavu Československé akademie věd. Ten však byl z politických důvodů zrušen a pamětnici k obhajobě nepřipustili. V roce 1970 následovalo propuštění z Vysoké školy báňské, protože při prověrkách trvala na tom, že obsazení Československa sovětskými vojsky byla okupace. Od roku 1974 do roku 1992 pracovala v obchodním domě Ostravica. Z řadové prodavačky se vypracovala na vedoucí pozici. Po celou tu dobu byla sledována a vyslýchána Státní bezpečností. V roce 1993 se dočkala rehabilitace a začala znovu vyučovat na Vysoké škole báňské. O své práci v obchodním domě Ostravica napsala knihu s názvem Perla Ostravy.