„Přirovnal bych to ke stavbě Josefova Dolu, při které nebyly žádné informace o tom, jak voda vypadá. Předchozí režim byl příliš zatížen snahou jenom budovat. Budovat a stavět výrobní kapacity, což je asi dobré, ale zcela bezohledné. A to je špatně. Je to vlastně pořád na stejnou písničku. Protože ten vliv na to, že budu něco produkovat, tak bych si měl být vědom toho, co produkuji a jestli nepoškodím okolní prostředí. Ať už člověka, anebo ekosystém jako takový. A to právě předchozí režim zanedbával.“
„Samozřejmě jsme vymýšleli, jakým způsobem vápenec [do vody] dostat. Jestli ho dát na přítoky… to se velmi neosvědčilo. V té době, ve které jsme s tím začínali, totiž přítoky ještě nebyly oživené rybami… ale stejně – nebylo to hezké. Přišli jsme na myšlenku dávat to do nádrže. No a jak? Letecky, protože vápenec dávat z lodi nejde. Dávalo se ho tam přes devadesát tun a bylo potřeba udělat to v krátké době, aby to mělo smysl, tak se to dělalo letecky. Při prvním vápnění vám řeknu, že jsem celou noc nespal, [protože jsem se bál], jak to celé dopadne. No ale pak jsme zjistili, že to skutečně funguje.“
„První týden jsme se museli koukat zpoza závěsu, protože máma nás nikam nepustila. Potom jsme se trošku osmělili a chodili za Brno do části, které jsme říkali ‚Akátky‘, kde tábořila posádka. To bylo dost nepříjemné. Jako kluci jsme byli zvědaví, ale když jsme viděli, že tam chodí cizí vojáci se zbraní, tak to je zážitek na celý život. Už to nikdy nechci zažít. Já jsem vlastně strašně mírově založený člověk. Já jsem tedy byl na vojně, kde mi nabízeli, abych tam zůstal, ale to bych nemohl. A když vidíte cizí vojáky se samopaly, jak chodí po místech, na která jsme chodili sáňkovat, tak to si pamatujete.“
Luděk Rederer se narodil 30. ledna 1955 v Brně. Jeho rodiče Josef a Marie Redererovi vedli své syny ke sportu a k lásce k přírodě. Možná právě díky tomu se dospívající Luděk stal členem skautského oddílu. Odmaturoval na brněnském gymnáziu v roce 1974. Ve studiích pokračoval na tehdejší Vysoké škole zemědělské v Brně (dnes Mendelova univerzita). Zde promoval v roce 1979 v oboru rybářství a hydrobiologie. Ve stejném roce nastoupil do Povodí Labe a narukoval na jednoroční vojenskou službu. V letech 1983–1985 absolvoval postgraduální studium Vodohospodářské biologie na Přírodovědecké fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova universita). Jeho odborný růst formovala tzv. obrněnková havárie na vodárenské nádrži Souš. Následně se podílel na řešení řady rizikových situací souvisejících s kvalitou vody na nádržích. Podílel se i na vývoji řady metod odborného monitoringu kvality vody na vodních nádržích. Nesympatizoval s tehdejším komunistickým režimem, naopak události sametové revoluce vítal s nadšením. Připojil se ke generální stávce a na krátko vstoupil do Občanského fóra. V době natáčení (2025) žil Luděk Rederer v Hradci Králové.
Napouštění Vodárenské nádrže Josefův Důl. Na snímku – hlavní hráz se šachtovým přelivem, lávka ke sdruženému objektu a v pozadí objekty zařízení staveniště, kolem roku 1981
Napouštění Vodárenské nádrže Josefův Důl. Na snímku – hlavní hráz se šachtovým přelivem, lávka ke sdruženému objektu a v pozadí objekty zařízení staveniště, kolem roku 1981
Jarní letecké vápnění Vodárenské nádrže Souš v květnu roku 1996. Holiny na levém břehu ukazují místa, kde byl dříve vzrostlý les. Dnes již takový pohled není možný – obnova les byla úspěšná
Jarní letecké vápnění Vodárenské nádrže Souš v květnu roku 1996. Holiny na levém břehu ukazují místa, kde byl dříve vzrostlý les. Dnes již takový pohled není možný – obnova les byla úspěšná
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
