Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Pytlíčková (* 1942  )

Jediné, co mně nevzali, je čest

  • narozena 19. 2. 1942 v Olomouci

  • je dcerou Jaromíra Indry, politického vězně v padesátých letech

  • otec byl v prosinci 1953 odsouzen v Brně za ilegální skautskou činnost a velezradu na 10 let

  • sedm let strávil otec v jáchymovských uranových dolech, propuštěn v roce 1960 na všeobecnou amnestii

  • pohřeb otce ve Vyškově v říjnu 1969 se stal manifestací proti stávajícím poměrům

  • v roce 2000 podala trestní oznámení na bachaře Vašíčka, který byl znám šikanováním vězňů na Jáchymovsku

  • dnes se pravidelně zúčastňuje besed se studenty o 50. letech

  • je členkou KPV a o. s. Dcery 50. let

  • žije v Olomouci

Jaromír Indra se narodil 17. 4. 1913 ve Vyškově u Brna v rodině knihkupce. Rok po založení místního Junáka (1919) se stal jeho členem a postupně prošel všemi jeho funkcemi. Od vedoucího oddílu přes vůdce střediska až po okrskového zpravodaje. Po smrti svého otce se ujal vedení rodinného knihkupectví. K zájmům Jaromíra Indry dodejme ještě zpěv, kterému se věnoval ve sdružení „Haná“. Už na konci války se projevil jako skaut tělem i duší, když před přicházející frontou schovával několik ohrožených rodin.

Za války se mu také narodily děti – dcera Věra a syn Jaromír. Po válce se stal zástupcem oblastního velitele Junáku. Svou pílí a upřímnou snahou o svou „oblast“ stoupal mezi největší místní autority. To se mu mělo ale brzy vymstít.

Dcera Věra světluškou

Sama Věra Pytlíčková byla v letech 1948–1950 (tedy v době již druhého zákazu Junáka) světluškou. Nejvíce vzpomíná na dívčí letní tábor, konaný v blízkosti tábora chlapeckého, který vedl Jaromír Indra. „Měla jsem službu od desíti do půlnoci. Za tiché spolupráce vedoucích, že, protože mně bylo šest roků. A teď najednou z lesa se ozval nějaký šelest a já spustila takový řev, že jsem vzbudila nejenom tábor dívčí, ale i ten chlapeckej. A to tatínek mě chtěl vycvičit, jak jsem ostražitá, a to on dělal hluk z toho lesa. Přestože volal mým křestním jménem a ,To jsem já tatínek‘, já jsem toho nedbala a řvala jsem, protože jsem to považovala za nějaký přepadení,“ usmívá se Věra Pytlíčková, snad pamětliva zákona skaut je veselé mysli.

Jelikož byly soboty pracovními dny, chodili vyškovští skauti do přírody o nedělích. Jednou až dvakrát za měsíc se tak brzo ráno stavovali před domem Indrových, aby zasalutovali svému představenému. Pan Indra je vítal z balkonu, samozřejmě že v kroji. „Všichni chodili v kroji, ustrojení, přesně. Tam nebyl knoflík, nitka, cokoli by bylo na jiným místě. Nebo košile z kalhot jak dneska, to prostě neexistovalo.“

Po zrušení Junáka se Věra Pytlíčková k aktivnímu skautingu nikdy nevrátila. Snažila se tedy alespoň žít dle skautských zásad a zákona. Jejího bratra jako vlče ještě v 50. letech vedl Jiří Ott. V rámci turistického oddílu pokračovala skautská tradice. „Dodneška na to ti hoši vzpomínají a jemu děkují.

Výzva k emigraci a uvěznění

Postupující fanatizování společenského života komunisty v letech čtyřicátých se záhy po únoru 1948 projevilo i na rodině Indrových. V roce 1949 bylo Jaromíru Indrovi znárodněno knihkupectví. O rok později byl zrušen Junák. Jaromír Indra byl vyzýván přáteli a předními skautskými činovníky, aby emigroval. „Otec nechtěl emigrovat, jednak to mohl být chyták, protože nasadili konfidenty a estébáky do těch převaděčských skupin a pak je pochytali na hranicích.“ K emigraci ho ovšem vyzýval i Velen Fanderlik, starosta Junáka, známý pro svou dodnes vycházející příručku Skautská praxe. Fanderlik sám emigroval do Kanady, odkud se snažil organizovat exilového skauta.

S celou rodinou (malými dětmi) ale emigrovat nešlo, to bylo rozhodující. „Nechtěl opustit vlast a nedokázal si představit, jaký hrůzy dokážou ty komunisti vlastnímu národu dělat.“ To tehdy málokdo, zvláště lidé vychováni v skautském duchu kamarádství a čestnosti.

Na začátku 50. let se prudce zvyšovala těžba uranu, komunisté sháněli budoucí pracovníky – vězně, jak se dalo. Jaromíru Indrovi stačilo, že stále „uplatňoval zásady Junáka a věděl o přátelích jdoucích do emigrace“, jak říkal nález soudu. 19. srpna 1953 byl zatčen a čtyři měsíce čekal ve vazbě na soud. Verdikt byl tvrdý – za protistátní činnost, kterou ale nikdy nevykonával, dostal 10 let. Poslán byl do pracovního tábora Mariánská u Jáchymova na těžbu uranu.

A tam teprve začal s ilegální skautskou činností. Podporoval mladé kluky, organizoval skautská setkání. Do jeho rukou skládali v lágru mladíci skautský slib. Podrobněji o tom pojednává kniha Skauti za mřížemi totality od Oldřicha Rottenborna a Františka Bobka. „Já jsem otce milovala, pro mě byl hrdina, a proto jsem nemohla pochopit, proč ho zavřeli. Když nás vychovával ve skautským duchu, a co se najednou děje, že“.

Rodina šetřila celý rok na cestu z Vyškova do Jáchymova, návštěva obvykle trvala jen pár minut. „Maminka se nám snažila vysvětlit, že to je z vůle síly a státu. To jsme vůbec nechápali. Ale když jsme přišli do školy, tak jsme to pochopili, když nás děti poučené doma považovaly za nepřítele státu. A páni učitelé též.“ Když Věře Pytlíčkové bylo 14 let, zaslal jí otec dopis, kde ji nabádal k mravnímu chování. Popsal v něm nadčasově, jak vypadá slušný člověk a především skaut. To vzala Věra Pytlíčková jako závazek na celý život. I když byl trest o tři roky zkrácen, věznění se na Indrově zdraví značně podepsalo. Rodinu opouštěl čerstvý čtyřicátník, v květnu 1960 se vrátil starý sešlý muž. 

Roky 1968–69

V roce 1968 roztály poměry natolik, že bylo možné po téměř 20 letech obnovit v Československu Junáka. Jaromír Indra, který tou dobou pracoval jako knihovník v Blansku u Brna, byl zvolen oblastním velitelem a začal se znovu velmi aktivně podílet na skautském životě. K politickému vývoji v republice byl ale skeptický. „Tatínek nás varoval v roce 68, kdy my jsme si mysleli s nadšením mladých lidí, že se budem mít líp. Tatínek nám zdůrazňoval, že komunisté s lidskou tváří nemůžou existovat… A pak jsme byli zklamaní tou okupací sovětských vojsk, kterou i táta předpovídal.“

Po srpnu 1968 už bylo jenom otázkou času, kdy bude opětovně skauting zrušen. Jaromír Indra se v této pohnuté době scházel s Rudolfem Plajnerem, znovupotvrzeným náčelníkem Československého Junáka. Rudolf Plajner patří mezi nejvýznamnější české skauty 20. století. V roce 1939 byl zvolen náčelníkem Junáka a zažil v této funkci všechny tři jeho zákazy. „On to byl takový přísný pán, vysoký, krásný. Takže (vzpomínám) s úctou a zpovzdálí. Tatínek nás představil, ale žádný velký diskuse on s náma nevedl,“ vzpomíná Věra Pytlíčková na Rudolfa Plajnera.

V roce 1969 společně s Plajnerem připravoval Jaromír Indra junácký sněm svolaný na listopad. Šlo v podstatě o labutí píseň obnoveného skautingu, neboť mělo být toto hnutí v Československu hned následující rok opět zlikvidováno a včleněno do Pionýra. Připravovaný referát už ale Jaromír Indra nepronesl. Místo toho, jak uvádí pamětnice Věra Pytlíčková, za něj na sněmu drželi minutu ticha. Jaromír Indra zemřel na infarkt 3. října 1969. Bezesporu to bylo zapříčiněno i celkovým tělesným zeslábnutím a týráním během sedmi let v Jáchymově.

Pohřeb Jaromíra Indry a jeho odkaz

Pohřeb Jaromíra Indry se stal v podstatě skautskou manifestací. U jeho rakve stála blanenská hlídka v krojích, pohřbu se spousta skautů zúčastnila.

Otcovo kádrové zařazení ovšem jeho děti pronásledovalo až do pádu komunistického režimu. Stejně tak se však jejich životem táhne i jeho odkaz mravní – skautské zásady a pravidla pro slušný život. „Já se tím řídím celý život, komunisti nekomunisti. To je to, co mě udrželo při zdravém rozumu, a nepotřebuju se hroutit. Tatínek nás vedl k tomu, že se musíme postarat sami o sebe.“

Teprve po revoluci byl v roce 1991 Jaromír Indra posmrtně rehabilitován a vyznamenán mimo jiné Pamětním křížem III. odboje oddílu Velena Fanderlika a v roce 2008 skautským řádem Sv. Jiří. Ten pro něj v podstatě vymohl někdejší vyškovský vedoucí Jiří Ott.

Věrna svým a otcovým zásadám se Věra Pytlíčková rozhodla po roce 1989 chodit spolu s ostatními pamětníky na různé besedy do škol a vyprávět školákům o komunistických zvěrstvech. V současné době působí ve sdružení Dcery 50. let. To, jak je již z názvu patrné, sdružuje dcery politických vězňů odsouzených v procesech právě v 50. letech. Největší chybou dnešní doby podle ní je, že nebyla zakázána komunistická strana. „Otec by byl strašně zklamanej.“

Sama Věra Pytlíčková loni nad hrobem otce složila slavnostně skautský slib. O skautingu říká, že má dobrý základ. Že důležité především je, aby se dodržovaly jeho základní myšlenky. Možný problém vidí v tom, že dnes mají mladí lidé spoustu jiných možností, jak zajímavě trávit svůj čas. Nezbývá než doufat, že je skauting nepřestane oslovovat, že bude stavět nejen na zajímavých aktivitách, ale i na myšlenkách a zásadách, kterých se držel od svého vzniku na začátku minulého století.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století